Každý máme nějaký dar. Někdo je skvělá máma, jiný umí opravit cokoliv, další krásně zpívá. Letošní benefice v DIvadle Za komínem má za cíl podpořit výjimečné talenty u dětí, které na startu nedostaly do hry svého života ty nejlepší karty.

1. Filip, 12 let, pěstounská péče
2. Daniel, 10 let, dětský domov Senožaty
3. David, 20 let, dětský domov Humpolec

Podpořit benefici pro děti můžete koupí benefičního kalendáře 2025 (odkaz na e-shop zde), koupí vstupenky na koncert či přímým darem zde na Darujme.cz

Generálním partnerem akce je Studio A s.r.o.

1. Filipův příběh

NÁŠ“ Filip"

Jako maminka bych správně měla napsat buď můj Filip nebo náš Filip, ale bez uvozovek. Jenže Filip je „náš“ a není „náš“. Filip je nyní téměř 12 letý chlapec. Když se narodil, narodil se jiné mamince, mamince Petře. Z porodnice s ním Petra odešla bydlet do Dětského centra v Jihlavě, kde jí pomáhali se o něj starat. Matka Petry, babička Filipa, jim začala platit podnájem bytu blízko Jihlavy. V době, kdy bylo Filipovi 2,5 roku, obdržela Petra doporučený dopis s výzvou k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Trest za podvody, lži a distribuci omamných látek jí dostihl v době, kdy už se snažila svůj starý život opustit, vychovávat a žít se svým malým synkem dobře. Jak později přiznala, měla několik dní chuť skončit se svým životem, protože nevěděla kudy kam, pořád si kladla otázku, co bude s jejím malým synkem. Nakonec rozřešení přinesla babička Zdenka. Oslovila a seznámila svou dceru se svou známou, která je dlouhodobou pěstounkou - a tou jsem byla já.

S maminkou Petrou jsem se sešla, seznámila jsem se s Filipem a domluvily jsme se na tom, že malého Filipa u nás doma pohlídám do doby, než se vrátí z výkonu trestu. Podala jsem si návrh k soudu na svěření chlapce do pěstounské péče. Soud moji žádost schválil. Jednoho dne, v srpnu 2014, Petra musela odjet do Brna a hlásit se ve věznici k nástupu výkonu vyměřeného trestu – odpykala si 2,5 roku. Tím dnem, kdy mi Filipa předala do náručí a odjela, se její syn stal i mým synem. Tím dnem se začala psát naše společná cesta životem.

Začátky nebyly vůbec jednoduché. Ze dne na den jsem se znova stala mámou malého dítěte, která chodila do zaměstnání a s sebou vláčela 2,5 leté dítě s plínkami a sunarem. Filip mě volal slůvkem „mami“ a já mu marně vysvětlovala, že nejsem „máma“, že jsem teta, že máma odjela a je pryč. Svojí urputností mě nakonec udolal a já napsala jeho mámě do vězení, že nejsem schopna mu pořád a stále marně vysvětlovat, že jsem teta. Petra reagovala velmi vstřícně, jako milující máma, a napsala mi, že Filípek sám ví, čím pro něj jsem a že má vlastně pravdu, že teď jsem jeho máma já, protože ona ho nyní vychovávat nemůže. Konečně se tedy Filípek dočkal, když řekl slůvko „mami“, nemusel poslouchat můj monolog o tom, že nejsem jeho maminkou, ale pouhou tetou – oddechli jsme si oba dva . Za maminkou Petrou jsme jezdili do vězení do Světlé nad Sázavou každý měsíc, já, Filip a její další dvě větší děti, Nikola a Jára, které vychovávala babička. Každý měsíc jsme za mámou jezdili, psali jí dopisy a posílali fotky – za to mi byla a doposavad je velmi vděčná. Filipova máma opustila vrata věznice před 6 lety, bohužel si však doposavad neuspořádala svoje poměry natolik, aby si mohla soud požádat o návrat Filipa do její péče.

Filip u nás začal navštěvovat mateřskou školku. Když k nám přišel uměl pouho pouhých 5 slov, a to ještě velmi špatně. Říkala jsem si „dáme mu dobrou péči a on to všechno dožene“, ale ouha, byli mu tři pak čtyři a kluk stále nemluvil. Chtěl mluvit, ale nešlo mu to - začali jsme se spolu učit znakovou řeč. Až díky internetu jsme s manželem pojali podezření, že by se mohlo jednat o vrozenou vadu, která mu nedovoluje s námi komunikovat. Na Foniatrické klinice v Praze nám pak naše podezření potvrdili – jednalo se o vrozenou vadu - rozštěp měkkého a tvrdého patra. Všechna slova sice znal, ale neměl nástroj, jak je vyslovit. V 5 ti letech podstoupil plastickou operaci a rozmluvil se – byl to úplný zázrak, do nemocnice šlo dítě, které nemluvilo a vrátilo se dítě mluvící, sice špatně mluvící, ale mluvící. Od té doby Filip udělal obrovský posun a díky stálé logopedické péči by dnes nikdo nepoznal, že měl potíže v komunikaci.

Druhý problém, kterého jsem se velmi bála, byl ten, že v mateřské škole ani doma nechtěl vůbec držet tužku v ruce, ani nůžky, fixy, pastelky, ke všemu tohoto druhu měl úplný odpor. Říkala jsem si, že to bude úplná hrůza až nastoupí do školy a bude muset psát a stříhat. To se časem upravilo, a nakonec nás překvapil i v této oblasti – když jsme viděli jeho první smysluplné obrázky, zůstával nám tak říkajíc rozum stát nad tím, jak věrně dokázal i z paměti namalovat třeba bagr nebo hasičské auto, jak precizně si dokázal vybavit všechny maličkosti a na papír je ztvárnit. A pak před pár lety objevil na internetu youtubový kanál, kde natáčeli a vysvětlovali, jak se namaluje nějaký obrázek – a tak seděla celé večery maloval, tu králíčka, tu botu, pak zase zasněžený strom v krajině…..rok od roku sám sebe zdokonaloval a lednici v kuchyni začaly zdobit dost povedené výkresy–aktuálně ji zdobí velká čtvrtka s názvem Vesmír. Ve škole ho přezdívá paní učitelka „mladý Piccasso“, protože jeho malířský výtvor, kdy způsobem mozaiky, měli namalovat zátiší hrušky s jablkem, se mu velmi povedl.

Když vidím jeho talent a jeho snahu sám se prokousávat taji kresby, přihlásila jsem ho do DDM na kroužek Ateliér studijní kresby, aby tam načerpal různé techniky a grify. Letní tábor pro začínající malíře nebo individuální výuka kresby je něco, o čem by se do budoucna dalo uvažovat, že by jej mohlo výrazně posunout dál.

Jinak je Filip velký sportovec – miluje pohyb všeho druhu. V zimě od malička lyžuje, nyní zkouší i snowboard, v létě jezdí na kole, na skateboardu, na kanoi a oblíbil si i kajak, na kterém umí vjet do proudu a přejet ho, umí v proudu různé otočky, nebojí se zdolávat po vzoru mého manžela jezy a peřeje. Jen eskymácký obrat se mu zatím nevede tak, jak by chtěl, tam se potřebuje ještě hodně zdokonalit. V 16 letech se chystá udělat si kurz vodáckého a lyžařského instruktora – chce jít ve šlépějích mého manžela – on je pro něj v tomto velkým vzorem.

Další sport, který Filip velmi miluje je fotbal. Začal hrát nejprve s kluky ve vesnici, pak jsem ho od druhé třídy ZŠ přihlásila v rámci sdružení YMCA na fotbalový kroužek, kde hraje spousta dětí fotbal jen tak pro radost. Filipa si všiml a pozval jej do týmu ředitel ZŠ, který s několika místními tatínky z naší vesnice nyní zakládají Klub mladých fotbalistů, kteří budou reprezentovat a hrát fotbal za Novou Cerekev. Hrát budou proti jiným vesnicím a městům. Filip se moc těší, je pro fotbal totálně zapálený, obdivuje velké fotbalisty zvučných jmen jako Ronaldo, Messi či Mbappé. Knihy o těchto velkých hráčích našel pod vánočním stromem a velmi jej potěšily. Rád by se někdy jel podívat na velký fotbalový zápas do Německa či Španělska. Už mě instruoval, že bude potřebovat nové kopačky.

 

Co dodat na závěr? S klidem můžu říct, že toto je NÁŠ FILIP (a už bez uvozovek), protože byť se mi z mého bříška nenarodil, miluji ho, tak, jako by tomu bylo. Filip je všestranně nadaný a talentovaný, empatický, hodný, který si váží rodiny, jež dostal darem.

Hrdá máma, která má čest vychovávat takového skvěléhosyna.

Monika Dietrichová

2. Příběh Daniela
Dan je veselý a společenský kluk, který je pro každou legraci.

Moc rád běhá, hraje fotbal a floorbal a aktivně se účastní závodů a 
soutěží, kde velmi úspěšně reprezentuje dětský domov. Nikdy se 
nevzdává a bojuje jako lev.

Dan se dobře učí, známky má moc hezké a věří, že by jednou mohl jít 
na střední školu.

Na své rodince rád chystá ostatním, včetně strejdy a tety, různé 
šprýmy a nachytávky, rád vyskakuje zpoza rohu s nerfkou v ruce nebo 
se schovává ve skříni a všechny leká.

Dan je velmi ochotný a nápomocný při chodu rodinky, chodí na nákupy, 
vaří a pomáhá s mladšími dětmi. Je na něj prostě spolehnutí, je 
skvělým parťákem a nedílnou součástí rodinky a celého dětského 
domova.

 

Peníze z benefice by využil na sportovní vybavení – kopačky, sálovky, běžecké boty a oblečení, floorbalku a míčky, brusle, kolo, knížky, IT nebo sportovní kroužek.

 

„Rodinka“ je rodinná skupina v dětském domově. V té Danově je v současnosti plný počet osmi dětí. Z toho jsou dva jeho starší bratři. O rodinku se stará strejda Pepa a teta Zuzka.

3. Davidův život
Jmenuji se David a je mi 20 let. Jsem znám pod přezdívkou Anferex Lurk. Od svých 11 let jsem byl v DD Senožaty po dobu 2 let, než jsem byl přeložen do DD Humpolec. V dětské domově jsem pomalu 10 let. Těžko najdu slova na vyjádření toho, jak moc si vážím této zkušenosti. Díky této nešťastné události jsem zažil tolik dobrodružství a našel jsem si tolik nových přátel, což obohatilo můj dosavadní život. I když to bylo velice těžké ze začátku. Už jsem vystudoval obor Elektrikář s výučním listem v Pelhřimově a nyní se učím Reprodukčnímu grafikovi na Střední škole informatiky a cestovního ruchu v Humpolci. Plánuji pokračovat ve studiu maturitního oboru Obchodník na téže škole.

Mými koníčky jsou různé aktivity, které mi přinášejí radost a umožňují mi vyjádřit svou kreativitu a zároveň se bavit. Patři sem například koníček, který spočívá v obkreslování a vylepšování existujících kreseb a sketchů. Místo abych začínal s prázdným plátnem/papírem se raději inspiruju již existujícími díly a pracuji na jejich zdokonalení. Pro mě je to fascinující porces, který mi umožňuje zkoumat různé styly a techniky, zatímco se snažím přinést nový život do původních děl. Tento přístup mi také umožňuje lépe porozumět procesu tvorby a rozvíjet své vlastní umělecké schopnosti prostřednictvím práce s existujícími vzory.
Dále se zajímám o sledování anime a čtení mangy, což mě nejen zábavně pobavuje, ale také mi otevírá okno do fascinujícíího světa japonské kultury a umění.
Rád se také věnuji hraní počítačových her a natáčení svých herních zážitků na YouTube. Tato činnost mi poskytuje zábavu, umožňuje mi prezentovat své dovednosti a zkušenosti v jednotlivých hrách a zároveň mi poskytuje příležtost relaxovat a odpočívat. I když nemám mnoho sledujících, natáčení her na YouTube mě naplňuje a baví. Vždycky to byl můj dětský sen - sdílet herní zážitky s ostatními. Zatím natáčím pouze hry a komunikaci s diváky zajišťuj prostřednictvím textové editace.

Velice bych si přál něco pro rozvoj mé praxe, bylo dobré mít Termolis, pro potisk triček. Sám si šetřím finance z brigád a kapesného v domově a jakákoliv částka mi moc pomůže. Děkuji.

Děkujeme Vám za Váš dar.