Vážíme si důvěry rodin, ve kterých pečujeme o jejich blízkého v závěru života. Zároveň je nám velkou ctí být součástí krásných životních přiběhů. O jeden z nich se s námi podělila rodina Vytiskova a Cvakova.
„Na podzim roku 2019, když odešla naše babi (74), celá rodina čekala, jak to bude s dědou (84). Zvládl Vánoce i zimu, ale síly ubývaly. Na jaře 2020 jsme se při první vlně koronaviru všichni báli, abychom dědu nenakazili. Ten nás ale prosil, ať tam chodíme dále a neděsíme ho rouškami. Říkal, že nejhorší je být v tom sám. Po odchodu jeho fenky Báry se jeho stav začal horšit. Na každé návštěvě bylo jasnější, že přichází čas, kdy bude potřebovat větší péči. Nestačilo mu už jen rozveselení při odpoledním kafi nebo obstarání nákupů. Jenže kdo si v dnešní době může dovolit zůstat na neurčitou dobu doma? Věříme, že ten, kdo hledá cestu. Táta dvou malých dětí s ženou na mateřské. To není zrovna ideální příležitost na to, oznámit v práci, že si v koronavirové krizi bere ošetřování na dědu, ale neví na jak dlouho. Přesto rozhodnutí rodiny bylo jednoznačné. Děda chce dožít doma, tak mu to umožníme. Do péče se zapojili také obě jeho děti a další vnuci. Velkou oporou v zádech pro nás bylo Sdílení, které nám zajistilo odbornou zdravotní péči, kompletní vybavení, léky a také psychickou podporu. Věděli jsme, že když nám budou docházet síly, je možnost využít jejich dalších služeb a vzít si oddechový čas. A tak jsme společně dědu doprovodili na druhý břeh. Zemřel doma v rodinném kruhu. V místě, kde se narodil a prožil celý život. Jsme vděčni, že součástí toho všeho byli i dva naši synové, kteří viděli, že smrt je běžnou součástí života, že tu jsou organizace, které vám se vším pomohou, a také to, že to může být i takhle krásné.“
Rodina Vytiskových a Cvaků
„Na podzim roku 2019, když odešla naše babi (74), celá rodina čekala, jak to bude s dědou (84). Zvládl Vánoce i zimu, ale síly ubývaly. Na jaře 2020 jsme se při první vlně koronaviru všichni báli, abychom dědu nenakazili. Ten nás ale prosil, ať tam chodíme dále a neděsíme ho rouškami. Říkal, že nejhorší je být v tom sám. Po odchodu jeho fenky Báry se jeho stav začal horšit. Na každé návštěvě bylo jasnější, že přichází čas, kdy bude potřebovat větší péči. Nestačilo mu už jen rozveselení při odpoledním kafi nebo obstarání nákupů. Jenže kdo si v dnešní době může dovolit zůstat na neurčitou dobu doma? Věříme, že ten, kdo hledá cestu. Táta dvou malých dětí s ženou na mateřské. To není zrovna ideální příležitost na to, oznámit v práci, že si v koronavirové krizi bere ošetřování na dědu, ale neví na jak dlouho. Přesto rozhodnutí rodiny bylo jednoznačné. Děda chce dožít doma, tak mu to umožníme. Do péče se zapojili také obě jeho děti a další vnuci. Velkou oporou v zádech pro nás bylo Sdílení, které nám zajistilo odbornou zdravotní péči, kompletní vybavení, léky a také psychickou podporu. Věděli jsme, že když nám budou docházet síly, je možnost využít jejich dalších služeb a vzít si oddechový čas. A tak jsme společně dědu doprovodili na druhý břeh. Zemřel doma v rodinném kruhu. V místě, kde se narodil a prožil celý život. Jsme vděčni, že součástí toho všeho byli i dva naši synové, kteří viděli, že smrt je běžnou součástí života, že tu jsou organizace, které vám se vším pomohou, a také to, že to může být i takhle krásné.“
Rodina Vytiskových a Cvaků
Dík za vaší záslužnou práci a přeji vám všem ve Sdílení hodně štěstí, zdraví a pohody po celý příští rok. Váš J.Jakubec