Jídlo a kempovné pro vodácké prázdniny dětí z pěstounských rodin na Pelhřimovsku
Pomůžete strávit dobrodružný týden dětem, které si nevylosovaly ty úplně nejšťastnější karty do života? Dospěláci, kteří jim vytvářejí bezpečné hnízdo pro poznávání světa, jim organizují léto, jak má být. Stanování, ohýnek a pocit, že jsem šikulka, protože jsem ten jez zvládnul projel úplně sám, anebo legraci, jak jsme se všichni do jednoho vyklopili.
Letní sportovní aktivita pro děti a mládež z náhradních rodin - výuka vodáctví - proběhne na řece Sázavě 11.-16.7. pak a v srpnu ještě dva týdny na řekách podle jejich aktuální sjízdnosti. Děti zde rozvíjí své sportovní dovednosti v kolektivu dětí s podobným životním údělem (nevyrůstají u svých biologických rodičů).
Personální zajištění tvoří zkušený tým dvou vodáckých instruktorů a jeden zkušený dospělý pomocník. Všichni dospělí jsou znalí problematiky citové deprivace přijatých dětí a zároveň mají odborné předpoklady zvládnout v kumulovaných funkcích vše potřebné, co souvisí s pobytem dětí na takovéto akci i s výukou tohoto sportu. Kromě dětí bude mít akce dopad i na jejich pečující osoby (cca 60 osob), neboť si můžou odpočinout od náročné výchovy svěřených dětí.
Fotky z předchozích vodáckých akcí: Příběh první: "Na vodu s námi jel poprvé i devítiletý chlapec z náhradní rodiny. S vedoucími se poznal už v zimě na horách, proto se odvážil jet s nimi i v létě i na vodu. Do té doby nikam sám jezdit nechtěl. Velmi dobře se skamarádil s dětmi z jiných pěstounských rodin. Byl rád, že se naučil jezdit na kanoi a ovládat směr, kterým chce jet. Těšilo ho i koupání na jezech a hry s ostatními dětmi. Po příjezdu do tábořiště byl vždy velkým pomocníkem paní kuchařce. Pochválen byl i za svůj pěkný vztah k mladším dětem, kterým dělal staršího brášku."
Příběh druhý: Pěstounka paní Monika dále vypráví: "A tak jsem na té vodě nejen řidička a zdravotnice, ale i kuchařka a zásobovačka a nákupčí, ale i máma, ke které se menší děti chodí vyplakat, když je jim smutno, jsem i kamarádka na hraní her a česání vlasů, ale mnohdy jsem i psycholožka....
Tak diplomy rozdány, zabaleno a jedeme z vodácké aktivity domů. Je vedro k zalknutí. Cítím únavu - už se vidím doma u kafe a ve své posteli (po týdnu stráveném v polních podmínkách pod stanem). Vedle mne jako spolujezdec v 8 místném autě plném dětí, sedí 16letý Filip. Kluk, kterého znám už nějakých 5 let. V 11 letech to byl malý nevýrazný kluk, s nakřáplým hláskem. Nevěřil si, k ničemu se moc neměl, sám tvrdil, že nic neumí. Bydlel u pěstounů, u svého dědy a babičky. Máma má novou rodinu, nové děti a nového přítele. Táta je zavřený.
Nastoupili jsme do auta, vyjíždíme. Medituji si sama pro sebe - děti jsou unavené, Filip je nemluvný, tak bude po cestě klid. Zařadila jsem rychlost a Filip začal povídat. Nezastavil pusu až do Pelhřimova. A o čem jsme si povídali? Začal tím, že je rád, že s námi může jezdit na vodu a na lyže, že před tím nikam nejezdil, babička i děda jsou už staří a toto by mu dopřát nemohli. Ptal se, jestli jsem si všimla, že mu to letos už opravdu docela dobře šlo a ptal se, zda by příští rok nemohl s námi jet jako instruktor. Odpověděla jsem, že to záleží na něm, že instruktorem být může, ale musí si udělat v Českých Budějovicích instruktorský kurz, anebo může jet jen jako větší pomocník. Povídáme si spolu o tom, jaký udělal za ty roky co ho znám velký pokrok a to nejen v umění na vodě (zprvu jezdil na kanoi, ale ten rok přesedlal na kajak), ale hlavně v komunikaci a v tom, že si začal věřit. Že je vidět, že věří tomu, že něco dokáže. Pak najednou začal mluvit o tom, že jeho táta je ve vězení a že se za něj stydí, že nikdy nechce být jako on. Že ani klukům ve třídě nikdy neřekl, jak to s jeho tátou je. A tak jsem mu povídala o svém životě, že ani já jsem to neměla v dětství jednoduché, ale že ve svých 15,5 letech jsem potkala Aleše, chodili jsme spolu 4 roky a pak se vzali a měli spolu čtyři děti a pak jsme se dali na dráhu pěstounství ....a že je dobré si uvědomit, co je pro každého z nás dobré, kam chceme tím životem kráčet, co chceme dokázat a za tím si jít. Kilometry pomalu ubíhaly a my mluvili spolu celou cestu. Další rok Filip udělal další ohromný posun. Vyrostl fyzicky a přestal být zakřiknutý a i jeho hlas více zmužněl. V roce 2020 s námi absolvoval dvě základní vodácké aktivity - sjel s námi Ohři i Sázavu. Tentokrát všechno už jen na kajaku. Pomáhal mladším dětem stavět stany, pomohl postavit kuchyň, každý večer rozdělával oheň, nosil vodu do kuchyně - tak to si na konci zasloužilo nejen velké poděkování, ale i finanční odměnu za pomoc a snahu. Přihlásil se a jel s Alešem v srpnu i na řeky na Slovensko. Opět byl Alešovi velkou oporou, vše sjel bez problémů na kajaku, užíval si své nabyté umění. Na každém jezu cvičil, aby se zdokonaloval - takového sebevědomého Filipa vidět, to je radost!!! Krásné bylo, když jsme přijeli a předávala jsem ho jeho pěstounům (babičce a dědovi), že jsem jim ho mohla jen pochválit a říct, že odvedli kus dobré práce, že z vnuka můžou mít radost, že je to šikovný a obětavý kluk - bylo nádherné vidět, jak jsou šťastní.
V tomto roce už bude Filipovi 18 let a naše doprovázení v rámci uzavřené dohody o výkonu pěstounské péče skončí, ale věřím, že dlouholeté kamarádství, vytvořené mezi námi neskončí. Filip si časem jistě udělá instruktorský kurz a bude s námi jezdit dál - už má co předávat dalším generacím, těm malým 6-10letým prckům, kteří s námi jezdí ... a pak my dva s Alešem stárneme, někdo to po nás třeba převezme, aby děti učil tomu správnému vodáctví."
Děkujeme Vám za Vaši podporu pěstounských rodin. Má to smysl.
Hezkou plavbu děti. Ať se vám daří 🍀