Uplynulý ročník Ježíškových vnoučat byl po dlouhém čekání opět plný setkání. Oproti dřívějším dvěma ročníkům, které nepříznivě ovlivnila pandemie covidu, v tom uplynulém se to návštěvami v zařízeních pro seniory jen hemžilo. A tak motto šestého ročníku “Dárkem to často jen začíná” se zhmotnilo nad všechna očekávání. 

Za patnácti tisíci splněných přání stojí zrod hned několika nových přátelství mezi seniory a Ježíškovými vnoučaty. A díky 3,3 milionům korun, které věnovali ve sbírce štědří dárci, může Nadační fond Českého rozhlasu posílat radost k seniorům opět celý rok.

Do šestého ročníku Ježíškových vnoučat se vložením přání zapojilo 623 domovů pro seniory, pečovatelských služeb a dalších organizací pečujících o seniory. Splněno bylo od 14. listopadu do dnešního dne téměř patnáct tisíc přání, z toho 900 zážitkových. “Od pracovníků zařízení ale víme, že přání některých seniorů už se do Ježíškových vnoučat vůbec nedostanou a plní je napřímo Ježíškova vnoučata z předchozích ročníků, protože tehdy to dárkem začalo a dnes jsou z dříve cizích lidí blízcí a přátelé,” raduje se z většího zájmu dárců o osobní setkání ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová. 

 
Z veřejné sbírky Ježíškova vnoučata, do které mohou dárci přispívat celoročně, se plní nákladná přání, která na seznamu po novém roce zůstávají nesplněna. Letos mluvíme o 89 přáních, které bude možné zaplatit právě z peněžních darů Ježíškových vnoučat. Od listopadu loňského roku do letošních Tří králů přispěli dárci částkou 3,3 milionů korun. Peníze, které na kontě po uhrazení nákladných přání zůstanou, investuje nadační fond do celoroční radosti seniorů a také do podpory pečujících.

A takto plníme díky vám přání seniorů po celém Česku ❤.

Paní Juditě je 80 let. Její staré masážní křeslo přestalo fungovat a ona si moc přála nové. A díky dárcům do vánoční sbírky Ježíškových vnoučat se ho dočkala. A co víc, je ještě lepší!
“Moc děkuji, křeslo je super, už jsem se ho naučila ovládat. Trávím v něm hodně času a lebedím si v něm!” Říká s vděčností paní Judita a její poděkování patří také pracovníkům charitativní pečovatelské službě z Třebechovic pod Oreben, kteří její přání zprostředkovali.

Pan Pavel z Brna měl velké přání - chtěl televizi. Projekt Ježíškova vnoučata, který má za sebou svůj šestý ročník, vždy vyzýval k tomu, ať si senioři píší svá skutečná přání. Bez ohledu to, jak moc neskromná se jim zdají. Protože sny nemají hranice, jinak by přestaly být sny. Pan Pavel je skvělým důkazem toho, že tomu tak je: “Dárek, který jsem dostal je nejkrásnější dárek, jaký jsem dostal za celý svůj život. Jsem moc a moc rád, že se mohu dívat na svou vlastní televizi. Moc mne překvapilo, že lidé, kteří mne vůbec neznají, přispěli na dárek. Ani nedokáži říci, jak moc jsem vděčný. Děkuji moc, moc, moc!”

Pan Antonín bydlí ve svém bytě v Krásné Lípě a je po úrazu bez nohou. Návštěva lékaře, jednání na úřadech, nákup nebo jen drobný úklid pro něj byli velmi náročné. Jeho elektrický vozík se mu definitivně rozbil a byl odkázaný na mechanický. A tak se prostředníkem mezi ním a Ježíškovými vnoučaty stal zaměstnanec sociální agentury, která mu zajišťuje pravidelnou pomoc. Jmenuje se Zdeněk a s radostí všem dárcům, kteří do vánoční sbírky Ježíškových vnoučat přispěli, vzkazuje: “Pan Antonín říká vozíku  „Gazela“ protože rychle jezdí a říkal že je to nejlepčejší dárek a začne věřit znovu ve svých letech na Ježiška. Na vozíku už má americkou vlajku protože miluje všechny ty srazy „americké armády“ a otevřely se mu opět dveře do světa. Mooooooooooc vám děkujeee….. a my samozřejmě Děkujeme s ním. Jste úžasňáci!”

Některá splněná přání v sobě skrývají větší příběh, než by mohlo být na první pohled patrné. Příběh křesla pro pana Václava patří mezi ně. Přál si geriatrické křeslo s pultem. Tak, aby si mohl v klidu vychutnat kávu a jídlo v sedě, což v obyčejném invalidním vozíku nebylo možné, protože mu zdravotní stav nedovolil udržet požadovanou polohu těla. Když ho díky štědrým dárcům do vánoční sbírky Ježíškových vnoučat dostal, velmi se z něj těšil. Jen né tak dlouho, jak by si přál. Pan Václav záhy zemřel. Jeho geriatrické křeslo ale dlouho nestálo v koutě a už opět těší dalšího seniora, resp. seniorku centra v Hronově. Paní Boženě dává stejnou pohodu a svobodu, jakou si tolik přál on. Jistě by ho to těšilo a my věříme, že to těší i vás. Právě tento příběh je důkazem toho, že není čas ztrácet čas. Pokud si něco přejete, pokud někomu chcete jeho sen splnit a pomoci mu tím, pokud se k něčemu, co přinese radost dlouho odhodláváte, udělejte to hned…