Naši klienti nedokážou bez podpory, pomoci a péče druhého člověka žít život, na který byli zvyklí a dělat to, co měli v životě rádi. I přes těžkou životní situaci však chtějí zůstat doma se svými rodinami, v prostředí, které dobře znají a cítí se v něm bezpečně. Naše sociální služby, díky tomu, že poskytují podporu, pomoc a péči doma, dokážou přání a očekávání klientům splnit a snaží se jim zajistit vše, co v životě potřebují a co vychází z jejich individuálních potřeb.
Pomoc, podporu a péči zajišťujeme prostřednictvím:
Terénní služby jsou, dle slov klientky i jejího muže, důležitou službou pro všechny, kteří mohou zůstat ve svém prostředí a chtějí cítit vůni domova.
V roce 2021 jsme zajistili služby 1044 klientům v rozsahu více než 121 000 hodin přímé péče.
Zakládáme si na kvalitě poskytované péče a zvýšení dostupnosti služeb pro každého, komu jsou určeny, přičemž místní dostupnost služeb je zajištěna dojezdovou vzdáleností cca do 20 km od středisek. Časová dostupnost je zajištěna v případě pečovatelské služby provozní dobou každý den včetně víkendů a státních svátků od 6:00 do 22:00 hodin, osobní asistence nepřetržitě, 24 hodin, 7 dní v týdnu, a sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením každý všední den od 8:00 do 16:00 hodin.
Pojďme společně plnit přání našich blízkých a vytvářet příležitosti pro bezpečný a spokojený život doma většímu počtu těch, kteří to potřebují.
Co konkrétně můžeme pořídit za jednotlivé částky? 300 Kč = Cesty za klienty jednoho pracovníka za jeden den. 500 Kč = Pracovní obuv pro jednoho pracovníka. 1 000 Kč = Osobní ochranné pracovní pomůcky (např. dezinfekce, rukavice, návleky) pro jednoho pracovníka na rok. 5 000 Kč = Školení a vzdělávání jednoho pracovníka.
Vaším příspěvkem můžete zásadním způsobem přispět k tomu, abychom více lidem mohli pomoci a umožnit jim splnit jejich přání – zůstat ve svém domově co nejdéle, po boku svých blízkých, v prostředí, kde se cítí bezpečně, a na které jsou zvyklí.
Paní Alena je naší klientkou od roku 2019. Paní Aleně poskytujeme péči třikrát denně včetně víkendů a svátků. A co nám paní Alena o sobě prozradila?
Tady je příběh paní Aleny.
Narodila jsem se v roce 1946 na Slovensku v Nízkých Tatrách. Zde jsem prožila své dětství v rodině se čtyřmi sourozenci. Moje dětství bylo krásné a bezstarostné bez závazků a příkazů. Matka byla učitelka a otec technik.
Základní školu jsem absolvovala ve svém rodišti a pokračovala jsem na střední Průmyslovou stavební školu v Liptovském Mikuláši. Po ukončení maturity, jsem se odstěhovala za svojí životní láskou, za mým budoucím manželem Jozefem do Kolína. Společně jsme vychovali jednu dceru Eriku a během této doby jsem stihla dokončit vyšší odborné studium při zaměstnaní. Po revoluci 1989 jsem začala pracovat u soukromé firmy, která se zabývala opravami aut, prodejem pohonných hmot a logistikou. Zde jsem pracovala jako ředitelka až do odchodu do důchodu.
S rodinou jsme žili v Kolíně v bytě, který postavil svépomocí manžel. V roce 1992 po úmrtí manžela, jsme se s dcerou domluvily na společném bydlení a postavily jsme dvougenerační dům v Polepech. V té době mi nastaly vážné zdravotní komplikace (mrtvice a Parkinson).
Prošla jsem mnoho zdravotních zařízení a kladla si otázku, jak zůstat v pohodlí domova a co nejméně zatěžovat dceru, která má dvě malé děti. Čistě náhodou jsem se při pobytu v pobytové službě z letáku dozvěděla, že v Kolíně existuje organizace Včelka a rozhodla jsem se jí kontaktovat. Hned při první schůzce jsme se se sociální pracovnicí domluvily na péči, kterou jsem potřebovala.
Péče trvá již 3 roky k mojí plné spokojenosti.
Jsem vděčná že i při takto těžké a náročné práci (fyzické i psychické) úroveň péče neupadá, naopak z mého pohledu se neustále zvyšuje.
Věřím, že do budoucna bude organizace Včelka nadále průvodcem mého života a doufám, že se jí bude dařit jako doposud. Tímto organizaci přeji hodně zdaru, spokojenosti a úspěchu.
Děkuji!
Alena Sekavcová
Vážíme si toho, že se paní Alena a další naši klienti rozhodli sdílet své příběhy. Obracíme se na vás s prosbou, abyste v nás vložili důvěru a můžete-li podpořili naši činnost skrze Darujme.cz. My tak budeme moci naši pomoc nabídnout těm, kteří ji potřebují, a jsou na ni obvykle zcela odkázáni.
Když vzniklo středisko Prostějov, byla Míša jedna z prvních klientek.
Míša je slečna se zdravotním postižením a naše Včelky jí poskytují službu osobní asistence. V pátek Míšu vyzvedávají ze Stacionáře, kam dochází a následně s ní tráví čas v domácím prostředí, kde jí pomáhají s podáváním jídla, osobní hygienou, přesunují ji za pomoci zvedáku do lůžka, ale především spolu tráví volný čas. Míša má zapůjčený BeeTable, který si velice oblíbila a její radost, když jsme jí ho přivezli byla nepopsatelná. Společně se Včelkami na něm hraje hry, brouzdá na internetu, nebo si pouští písničky na YouTube s jejím oblíbeným Karlem Gottem. Nejen, že spolu tráví čas odpoledne v pátek, ale také někdy v sobotu, kdy sestra Michalky chodí do školy.
Po většinu času se o Míšu stará její mladší sestra Veronika, ta nyní studuje vysokou školu. A aby mohla také žít svůj život a Míša nemusela do žádné celoroční pobytové služby, využívá právě různých sociálních služeb a jednou jsme i my. Je to pro nás velká čest, mít za klientku právě Míšu. Její úsměv, smích a pozitivní nálada je pro nás hnacím motorem a dodává nám právě tu velmi důležitou zpětnou vazbu, že práce v pečující profesi stojí za to a když ji děláte, tak je to, to nejvíc.
Vážíme si toho, že se Míša a další naši klienti rozhodli sdílet své příběhy. Obracíme se na vás s prosbou, abyste v nás vložili důvěru a můžete-li podpořili naši činnost skrze Darujme.cz. My tak budeme moci naši pomoc nabídnout těm, kteří ji potřebují, a jsou na ni obvykle zcela odkázáni.
Co konkrétně můžeme pořídit za jednotlivé částky?
300 Kč = cesty za klienty jednoho pracovníka za jeden den.
500 Kč = pracovní obuv pro jednoho pracovníka.
1 000 Kč = osobní ochranné pracovní pomůcky (např. dezinfekce, rukavice, návleky) pro jednoho pracovníka na rok.
5 000 Kč = skolení a vzdělávání jednoho pracovníka.
Vaším příspěvkem můžete zásadním způsobem přispět k tomu, abychom více lidem mohli pomoci a umožnit jim splnit jejich přání – zůstat ve svém domově co nejdéle, po boku svých blízkých, v prostředí, kde se cítí bezpečně, a na které jsou zvyklí.
Jednou z našich klientek je devatenáctiletá Veronika, která trpí svalovou dystrofií. Tuto diagnózu si Verča vyslechla se svou maminkou už v sedmi letech. Od třetí třídy základní školy se neobešla bez invalidního vozíku a v současné době je již plně imobilní a odkázaná na péči druhých osob. Od malička se o ní starala její maminka, protože její otec je opustil.
A tady je od Verči pár řádků.
Zdravím Vás,
Mé jméno je Veronika, je mi 19 let a dnes Vás zasvětím do svého nelehkého života.
Narodila jsem se jako krásná a zdravá holčička, která nebyla příliš sportovně nadaná. S mámou jsme si z toho nic nedělaly, protože ne každý je zdatný sportovec, ale později se bohužel ukázalo, že to byl náznak něčeho mnohem horšího, než bychom čekaly. Vzhledem k tomu, že jsem velmi často bez zjevné příčiny padala na zem, jsem ve svých sedmi letech na doporučení podstoupila biopsii svalu. Od lékařů jsem se dozvěděla krutou zprávu, že mám nemoc zvanou svalová dystrofie, kvůli které časem ochabují všechny svaly v těle. Určitě si dokážete představit, kam tohle povede.
Ve třetí třídě základní školy jsem upadla a zlomila si ruku. O pár měsíců později i druhou ruku. V šesté třídě jsem musela podstoupit operaci páteře. Můj stav se zhoršil natolik, že jsem přestala chodit a musel se mi pořídit elektrický invalidní vozík.
I tak by se dalo říct, že vše už bylo relativně nějak v normálu. Chodila jsem do školy, k babičce, za kamarádkami, prostě pohodička. Pak ovšem přišla další rána do života….
Před dvěma lety zjistili mamince rakovinu. Podstoupila operaci a sérii chemoterapií. Na kontrole jí bylo řečeno, že její metastáze jsou velikosti špendlíkové hlavičky, takže jsme byli všichni rádi a věřili, že tu s námi máma bude ještě dlouho. Štěstí nám však dlouho nevydrželo. Asi o půl roku později podstoupila další operaci a vše nabralo rychlý spád. Stav mojí maminky byl velice vážný a dle lékařů již neřešitelný. U maminky byla zahájena paliativní léčba a my jsme věděli, že o ni můžeme přijít každým dnem. Vzhledem k tomu, že se stav maminky horšil a její manžel, můj otčím, musel chodit do práce, zajistili pro mě pečovatelskou službu.
Začali jsme také hledat řešení, kdo se o mě bude starat a zaujme místo po mé mamince. Určitě všechny napadne, že by se toho měla ujmout rodina. Mamka se proto zeptala své sestry a ta s tím na počátku souhlasila. O několik dní však přišla s tím, že si to rozmyslela.
Proto přišel na řadu i můj otec, který žije se svými rodiči a mě navštěvoval jednou za čtrnáct dní nebo jednou za měsíc, a to, když jsem zrovna byla u své babičky v Otrokovicích, protože to bylo blíž než jezdit do Zlína. Nejdříve mi tvrdil, že jsem jeho dcera a nikam by mě nikdy nedal a mamka ho na můj, zřejmě brzký příchod k němu, připravovala. Jakmile ale nastala vážná situace a maminka zjistila všechny ty zlé zprávy o svém zdravotním stavu, i on se k nám…. ke mně otočil zády.
To však nebylo vše. Na jedné rodinné sešlosti se začal řešit můj a maminčin stav. Během diskuze někdo nadhodil, že asi budu muset do nějakého ústavu a budou muset pro mě najít nějaké vhodné zařízení. Bez toho, aniž by se mě kdokoliv zeptal na názor, všichni souhlasili s tím, že mě umístí do nějakého ústavu. Otec se se mnou o mé situaci nechtěl vůbec bavit. Řekl mi, že má svůj život a svou přítelkyni a nechce na tom nic měnit a obrátil se na sociální odbor města. Jednoho dne nás doma navštívily tři sociální pracovnice magistrátu, které chtěly prověřit mou situaci. Dle otce jsem byla ve velmi vážné situaci a neměl se o mě kdo postarat. Sociální pracovnice se mě ptaly na můj názor, jestli do ústavu chci. TO JÁ ROZHODNĚ NECHCI.
Ptaly se mě, kde tedy budu bydlet a kdo se o mě bude starat. Toho se ujal můj otčím a pracovnicím řekl, že zůstanu s ním a že se o mě postará. Když bude v práci, budou za mnou jezdit paní pečovatelky ze VČELKY a pomáhat mi s hygienou a fyziologickou potřebou...
O několik dní později došlo k tomu nejsmutnějšímu, co mě mohlo potkat…
S BOLESTÍ V SRDCI MUSÍM OZNÁMIT, ŽE NÁS MAMINKA NAVŽDY OPUSTILA.
Po jejím odchodu jsem zůstala se svým otčímem, který se mnou nemá v podstatě nic společného. Mám ještě nevlastního brášku Jirku, který má však poruchu autistického spektra a žije ve svém vlastním světě. Když je otčím v práci, dojíždí za mnou paní pečovatelky ze VČELKY, za které jsem velmi ráda. Děkuji, že jste si našli čas a tohle si o mně, pro vás neznámé osobě přečetli.
Verča
Vážíme si toho, že se Verča a další naši klienti rozhodli sdílet své příběhy. Obracíme se na vás s prosbou, abyste v nás vložili důvěru a můžete-li podpořili naši činnost skrze Darujme.cz. My tak budeme moci naši pomoc nabídnout těm, kteří ji potřebují, a jsou na ni obvykle zcela odkázáni.
Vaším příspěvkem můžete zásadním způsobem přispět k tomu, abychom více lidem mohli pomoci a umožnit jim splnit jejich přání – zůstat ve svém domově co nejdéle, po boku svých blízkých, v prostředí, kde se cítí bezpečně, a na které jsou zvyklí.
Založení projektu
❤️
Lukáš Zlámal
1 000 Kč
Máme tě rádi Veve❤️
Patrik Oulický
300 Kč
Krásné vánoce a všem hodně zdravíčka do nového roku.
Helena Šromová
🐝🍀
M M
Obrovský dik za péči o naší mamku
Lenka Klecanska
1 000 Kč
Znám Včelku jako organizaci, která byla oceněna statutárním městem Zlín, a mám k vám důvěru.
Pavel
V této těžké době je tento příspěvek to nejmenší, co můžeme udělat pro druhé. Krásné Vánoce přeji všem a hlavně hodně zdraví 🍀
Michaela Heráková
Jste úžasní, vím to z vlastní zkušenosti, kdy jste mi pomáhali. Kéž by měl každý tu možnost, a proto přispívám a děkuji, že VČELKA je. Jiří
Jiří
Děkuji Včelce a celému týmu, který za ní stojí. Jste skvělí!
Moc rád Vás podpořím.
Libor
Děkuji, že jste a že Vás máme!
Ráda přispěji na něco smysluplného :-)
❤️