Jmenuji se Kubík. Kde a kdy jsem se narodil, si už nepamatuji. Nevím ani, jak mi říkali kdysi v mém prvním domově – pokud mi vůbec nějak říkali. Fakt je ten, že člověčí rod si mě k sobě svou náklonností už dávno připoutal a na to se nezapomíná. Jenže jednoho dne přišel v mém dosavadním životě naprostý zvrat – ve vteřině jsem zůstal zcela sám, venku, v neznámém prostředí, bez svých blízkých, bez jídla, bez mého pelíšku, beze všeho, co mi do té doby dávalo pocit bezpečí a domova. Až později jsem se dozvěděl, že strašidelný les, kde jsem se ocitl, se jmenuje Parukářka a je součástí Prahy 3. To mě dodatečně uklidnilo. Brzy jsem zjistil, že zde nejsem úplně samotinkým a že tu pro všechny kočičí tuláčky funguje pravidelně a kvalitně zásobovaná jídelna. 

  Jedné březnové noci jsem zase přišel na večeři. Něco mi tehdy úplně nesedělo, mistička byla posazena uprostřed něčeho podivného. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, měl jsem hlad a hlavně na spěch – to víte, jaro… Jenže najednou, cvak! A já byl chycený v nějaké drátěné pasti. Než jsem se stačil vzpamatovat, ocitl jsem se v autě a následně v jiném, daleko větším a komfortně zařízeném mini pokojíčku. Události šly ráz na ráz – z nového pokojíčku jsem jel rovnou na veterinu, no a pak jsem byl celý den jak po flámu, byl jsem strašně protivný a pouštěl hrůzu, i když se mnou noví lidé jednali mile a vlídně. Jenže já jsem se zatvrdil a už jsem si ty lidské lháře a podvodníky k sobě nepustil. Nechali mne u sebe pár nocí přespat, dosyta se najíst a pak mne zase vrátili na místo, kde jsem se nechal tak hloupě chytit…Když jsem přišel zpět, ostatní kluci kočičí se mi smáli, že mi prý vzadu cosi chybí a že mám komicky vystřižený měsíček na oušku. Asi si pitomci nevšimli, že oni to mají zrovna tak!

  Dny a týdny plynuly a já se na Parukářce začal cítit osamělejší a osamělejší… Bylo to zoufalé. Vzpomínka na milý hlas, teplo a dobroty mne pronásledovala čím dál tím víc. Jednoho večera jsem to už prostě nevydržel a tak strašně jsem začal na svou krmičku naléhat, že mne chytila jen tak do náručí a donesla tam, no, víte přece kam, kde mě nedávno krmili, hezky se mnou mluvili a já s nimi nechtěl nic mít a pak jsem toho v křoví o samotě litoval… Nastal nádherný čas! Začali mi říkat Jakube, Kubíku, Kubko, Kubiši, Kubíne, a protože jsem stále někoho kousal a zlobil, vysloužil jsem si arci oslovení Jakub Hryzec I. Ano, nebyl jsem jedináčkem, sešel jsem se s mnoha přáteli, které potkal stejný osud jako mne – odložen, opuštěn.

  Jenže, na mne se znovu usmálo štěstí! Věřte nebo ne, ale já, obyčejný flekatý kocour, jeden z mnoha tisíc čekajících na trvalý domov, jsem zaujal další úžasnou lidskou bytost. Moje dočasková panička se trochu zdráhala, bála se o mne, prověřovala novou domácnost. A pak jsme jeli! Čekala na mě jedna prima ženská a stejně tak jedna skvělá kočičí kamarádka/ségra, která měla osud daleko horší nežli já - přijela totiž z Ukrajiny, kde měsíc žila v jedné přepravce se svými koťátky v úkrytu a přišla o všechno a všechny své blízké… Teta z dočasky mi řekla slova „Kubíčku, měj hezký život!“ a odjela.

  No a nová máma mi neřekne jinak, než Kubíčku pupíčku. Se ségrou jsme sice adoptovaní, ale vůbec nám to nepřijde, jsme prostě svoji, rodina. Přezdívají nám „demoliční četa“, jelikož při hraní nevidíme doleva – doprava a už jsme při hraní pár věcí rozbili. Ale mamka se na nás nezlobí, protože jsme prý srandovní.

A tak jsme spolu my tři slavili Vánoce. Bylo to hrozně super, pod stromečkem, který jsme všichni tři zdobili společně, jsme měli podložku na parapet, úplně tu samou, jakou už máme, protože jsme se o ní se ségrou strkali, tak teď máme každý svojí. Na stromečku byly nějaké divné věci, prý ozdoby, se kterými jsme si se ségrou chodili na tajňáka hrát. Ale co byla největší bomba – místo půl kapsičky denně jsme teď oba dostali jednu celou! Abych tedy nekecal, já jsem vždycky měl víc než ségra, protože jsem to po ní dojídal – a to i teď! Takže jsem měl kapsičku a kus! Super!

  Jenže pár dní po Štědrém večeru jsem se začal cítit divně. Bolelo mě vyskočit na postel za mámou a když mě na tu postel dala, bolelo mě seskočit. Hned druhý den mě teda nacpala do té plastové odpornosti a vyndala mě u doktora!!! To se mi teda vůbec nelíbilo. Doktor řekl, že to mám z toho divočení se ségrou, nejspíš zaseklá záda, tak mi ironicky udělal další bolest, prý injekce, pffft, aby mě to přestalo bolet. Jenže mně se za pár dnů udělalo ještě hůř. Nešlo mi chodit na záchod a mamka se strachovala, že to je těmi kapsičkami. Já se jí snažil přesvědčit jakože ne, dával jsem si pozor, aby viděla, že stále baštím, aby mi je nepřestávala dávat… Ale moc to nešlo. Začalo se mi dělat opravdu špatně. Nechtěl jsem, aby to máma viděla, tak jsem se před ní začal schovávat. Když mě viděla, udělal jsem šarádu, jako že je všechno v pohodě, hlavně, ať mě zas nedává do té věci. Mamka to ale prokoukla a začala se o mě zase strachovat, tak mě prostě nacpala do té plastové věci. A zase jsem se objevil u pana doktora!!!!

  Tentokrát se ale stalo něco špatného. Doktor mi naplácal na bříško něco studeného a pak mi tam jezdil takovou divnou věcí. Řekl něco sprostého (to se přece nedělá!) a pak prý, že mám mokrou FIP. Nevím, co to je, ale mamka začala okamžitě brečet. To je ostuda…

  A mamka nepřestala brečet ani druhý den. Neustále někam psala a volala a mazlila se se mnou, což mi teda nebylo vůbec příjemný, protože byla celá unudlaná, fuj. A co jí napadlo? No, zase mě nacpala do té plastové věci!!!!

  Tentokrát jsme se objevili jinde a starala se o mě paní doktorka. Hned mi řekla, že jsem Citrónek, tak jsem se na ní zamračil, že jsem přece Kubíček. Prý to je ale kvůli tomu, že jsem zežloutl. Máma zase brečela, strašná ostuda, fakt. Paní doktorka byla ze začátku strašně milá, ukazovala mi věci, nechala mě, abych je očuchal, jestli je to všechno v pořádku. To já rád, takhle kontrolovat. Pak ale začaly špatné věci. Oholili mi strašný účes na bříšku, fakt hrůza, akorát je mi na něj teď pořád zima, navíc na to zas dali tu studenou věc a něčím mi po něm opět jezdili. Pak mi dokonce vyholili místo na tlapičce, zapíchli do ní jehlu a začali ze mě mačkat krev!!! Kdo to kdy viděl?!

  To jsem si myslel, že horší už to nebude a paní doktorka mi pak ale dala injekci, která tak strašně moc bolela a pálila. Mamka mě celou dobu držela, tak jsem se k ní přitisknul a kouknul na ní svými velkými, vyděšenými kukadly. Mamka měla strašnou nudli u nosu a když jsem zamňoukal, abych jí řekl, jak moc mě to bolelo, čapla mě ještě pevněji a dala mi pusinky, ale já vím, že si do mě utřela i tu nudli. Myslel jsem si, že pojedeme zpátky domů, ale jen, co mě nacpali zpátky do přepravky, mamka se se mnou loučila. Nechápal jsem proč, nechtěl jsem, aby mě opustila. Tak strašně jsem se bál… A mamka taky.

  Noc jsem strávil sám, bez mamky, bez ségry, neležel jsem s nimi v posteli, jak jsem zvyklý. V tlapičce jsem měl kanylu a tak strašně jsem si přál, abych mohl domů. To se mi naštěstí vyplnilo hned druhý den večer. Jenže pak jsme se jednou vyspali, pohráli si, já mamce ukázal, že je mi líp a nemusí se o mě už bát. Ale ona mě stejně zase vzala k paní doktorce na tu strašně bolavou injekci. Zase jsem plakal bolestí a mamka zase plakala, když jsem se na ní podíval.

  Mamce jsem dokazoval každým dnem víc a víc, že se o mě nemusí bát, protože je mi, i přes ty dennodenní stresující cesty na bolavou a pálivou injekci za paní doktorkou, mnohem lépe. Mamka i ségra a všichni okolo z toho měli strašnou radost. Jenže mně se pak jedno ráno zase udělalo špatně, nemohl jsem dýchat….

  Prý mě teď čeká hodně vyšetření, hodně prášečků, které já tak strašně nerad polykám a stále ještě nějaké ty hrozně bolavé a pálivé injekce, při kterých vždycky s mamkou pláčeme. Ale já věřím, že to dokážu a uzdravím se. Věřím, že zase budu moc spát s mamkou v posteli, prohánět se se ségrou a rozbíjet při tom věci, dojídat ségry kapsičky a útočit na nohy, které lezou zpod deky. Na rozdíl od mamky jsem silný kocour a ne uplakaná bábovka. Bojuji o život a jen tak to nevzdám!

  Mamka byla vždycky ta, která se snažila pomáhat a přispívat těm, kteří potřebovali. Ale moje léčba bude hrozně nákladná. Jelikož se jedná o experimentální léčbu, léky, které budu nyní denně po několik týdnů brát, se dají sehnat pouze v zahraničí, a tedy nemohou být financovány sbírkou. Co však financováno být může jsou podpůrné léky, kterých teď bude habaděj, vitamíny, drahé kontroly na veterině a hospitalizace, stelivo, desinfekční prostředky, dopravné ke všem těm doktorům a hlavně granulky, kapsičky a moje milované „ňaminky“. 

 Pokud jste můj příběh dočetli až sem, chci jen říct, že nemoc FIP je sice průšvih, ale léčba už je nyní možná. Vím, že (nejen) kočiček s podobným osudem je spousta, ale já bych si tak hrozně přál zase slavit ty Vánoce s mojí ségrou a maminkou. 

Děkujeme za každou korunu a pac a pusu! Váš Kubíček pupíček