Poprvé od vzniku moderního českého společenství se autoři tří generací mohli zamyslet nad nepřerušovaným obdobím třiceti pěti let, kdy jsme si jako národní společenství mohli za všechno sami. Pocit, že naše země nevzkvétá, platí stejně jako v roce 1989. Nepoučili jsme se?
Stejně jako tehdy česká politika nevzbuzuje důvěru většiny občanů. Přesto znovu a znovu hledáme spasitele, který to těm nahoře natře. Kolik už těch padlých spasitelů za těch pětatřicet let od listopadu 1989 bylo? Ani tak dlouhá doba poklidu nestačila k tomu, abychom pochopili, že jsme zodpovědní za všechny ostatní už jen proto, že jsme všichni odsud. A že důležitější než jakékoliv krátkodeché „vítězství“ je učit se důstojně domlouvat na tom, co je v nejlepším zájmu země.
Stejně jako tehdy česká politika nevzbuzuje důvěru většiny občanů. Přesto znovu a znovu hledáme spasitele, který to těm nahoře natře. Kolik už těch padlých spasitelů za těch pětatřicet let od listopadu 1989 bylo? Ani tak dlouhá doba poklidu nestačila k tomu, abychom pochopili, že jsme zodpovědní za všechny ostatní už jen proto, že jsme všichni odsud. A že důležitější než jakékoliv krátkodeché „vítězství“ je učit se důstojně domlouvat na tom, co je v nejlepším zájmu země.
Dnes jsem zaslechl pana Urbana v jednom z pořadů na Českém rozhlasu Plus. Sympatizuji s jeho pohledem na naši politickou scénu. Mimo jiné se během vysílání zmiňoval o existenci této knihy, už se nemohu dočkat až si ji přečtu.