"Manžel Otakar Rydlo, byl novinář a zemřel v nedožitých 89 letech. Ano, byl to vysoký věk a každý by mohl říci, že se dožil krásného věku. Tak co se mi nelíbí. Určitě dám všem za pravdu. Krásný, vysoký věk. Umírají mladší a mladí a manžel se dožil tak vysokého věku. Ale záleží na tom, jak odešel, za jakých podmínek.

Osm let před smrtí mu diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. V roce 2013 byl manžel odeslán na rehabilitaci na otevřené neurologické oddělení do Černovické psychiatrické nemocnice. Po třech týdnech se vrátil domů a jeho duševní i fyzický stav byl o mnoho lepší. Jako člověk s Alzheimerovou chorobou nemohl být přijat na léčení do lázní a tak jsem byla ráda, že může rehabilitace absolvovat v nemocnici v Černovicích. Proto jsme se s manželem rozhodli i následující rok rehabilitace absolvovat tam, doufali jsme, že další rok bude stejně úspěšný a manželovi rehabilitace pomohou. Měl bolesti v ramenou a pro boleti v kolenou se mu špatně chodilo.

Jenže už samotný nástup nás, vlastně mně, měl varovat. Nebyl přijat na neurologii, ale na internu. Zde nebylo přihlédnuto na to, že se jedná o pacienta s Alzheimerovou chorobou, s potížemi s orientací a změnou prostředí. Manžel byl asi týden v nemocnici, když mu změnili postel. Protože měl, jak jsem uvedla, Alzheimerovu chorobu, spletl si pokoj a bohužel vešel do cizího pokoje a zrovna k ženám. Místo, aby bylo manželovi vysvětleno, že se pletl a hovořeno s ním jako s člověkem nemocným Alzheimerovou chorobou, byl přeložen na uzavřené oddělení. Ihned byl připoután za obě ruce k posteli a byly mu odebrány veškeré osobní věci, nejen tužka a papír, které měl jako novinář vždy u sebe a něco si zapisoval, ale neměl u sebe ani tak běžnou věc jako kapesník.

Nikým jsem nebyla informována o přeložení manžela na uzavřené oddělení. Vlastně mi o tom řekli pacienti. Když jsem hned další den manžela navštívila a našla ho na jiném oddělení, chtěla jsem hovořit s ošetřující lékařkou. Lékařka mi odmítla podat informace s odůvodněním, že se k ní musím objednat. Tak jsem musela čekat další tři dny. Jenže oddělení bylo do předchozího dne uzavřeno pro návštěvy pro průjmová onemocnění. A tak moje návštěva znamenala pro mne i manžela další odloučení. Dostala jsem totiž na tomto oddělení střevní potíže. Rozhovor s ošetřující lékařkou, která přijímá jen ve středu nebo po objednání, se opět odložil. Než jsem se k lékařce dostala uběhlo pár dní a manželovi byla diagnostikována viróza a posléze mi oznámili, že má manžel zápal plic.

Od přijetí na toto uzavřené oddělení uběhl týden a manžel byl v takovém stavu, že mi lékařka oznámila, že si manžela nemohu vzít zatím domů. Doufala jsem, že manžela přeléčí a já se bude moci o manžela opět starat doma. Téměř po celou tuto dobu byl manžel hrubě připoután k posteli tak, že tvrdý kožený popruh manžela svíral přes hrudní koš a nemohl ani dýchat. Modřiny po celém těle určitě nehovořili o citlivém zacházení. Manžel dostal plenkové kalhotky, které do nástupu do nemocnice nepoužíval, nemohl se ani vysmrkat, protože mu personál nenechal kapesníky i když jsem mu donesla celý balík papírových kapesníků. Při mých návštěvách i návštěvách synů byl manžel vždy dehydrován a v době návštěvy, které na tomto oddělení jsou pouhou hodinu, vždy hltavě vypil ¾ litu vody. Byl sice i hladový, ale na dotaz co mu mohu dát, chtěl hlavně vždy vodu. Mnohdy manžel blouznil a pospával a tak často ani za dobu návštěvy jsme mu nemohli dát ani najíst ani napít.

Popruhy, kterými byl poután, byly zařezány v zápěstí a v tak nepřirozené poloze, že když jsme ho chtěli uvolnit, museli bychom popruhy nejdříve utáhnout a to bych už manželovi asi zlomila ruku. Když jsem se sestry zeptala, zda ho odpoutají, řekla mi, ať si manžela uvolním sama.  Manželův zápal plic léčili kortikoidy, málo jedl i málo pil a tak se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že musel být převezen do Vojenské nemocnice. Celý pobyt manžela v nemocnici v Černovicích byl ve znamení nedobrých podmínek celé nemocnice, nedostatku zaměstnanců, jejich nedobrém přístupu k pacientům a špatném vybavení nemocnice.

Díky výrazně lepší péči ve Vojenské nemocnici se manžel uklidnil, začaly se mu hojit modřiny i poraněný ret, který byl poraněn asi při krmení (při krmení mu pravděpodobně také vyrazili můstek s třemi zuby), avšak plné zotavení již nebylo možné. Po týdnu byl převezen do Vily Martha v Hrušovanech u Brna, kde po pěti dnech zemřel. Škoda, že takovou péči, jakou měl ve Vojenské nemocnici a Vile Martha, nemohl mít i v Černovicích.

Vím, že Černovická nemocnice v té době  propustila spoustu ošetřujícího personálu, bez ohledu na to, že se nebude moci nikdo postarat o nemocné. To budeme staré nemocné a bezbranné připoutávat k posteli a necháme je vyhladovět?

Na podobnou péči v jiné brněnské nemocnici zemřela moje maminka čtyři roky před manželem, té pro změnu dali k posteli bočnici a nepolohovali ji, uhnila ji polovina chodidla a vytvořil se dekubit v páteři. Také maminka dostala plenkové kalhotky (které nikdy před tím nepoužívala), když potřebovala jít na toaletu a nechali ji v tom ležet více jak hodinu s odůvodněním, že mají polední přestávku. Další byla kamarádka po protržení střev při kolonoskopii, kmotr syna a sestry kamarád oba na stejném oddělení v rozmezí dvou měsíců na plísňový zápal plic. Naštěstí budova už nestojí a je vybudováno nové krásné oddělení. Nejsou to všechny případy o kterých vím, bohužel, je jich o mnoho víc.

Nechci, aby se takovéto případy stávaly běžnou praxí, proto chci oslovit veřejnost. Nebojte se ozvat, když se ve vaší rodině takovéto věci dějí. Nedopouštějme, aby ti, které máme rádi, kdo nám jsou blízcí z tohoto světa odcházeli za tak krutých podmínek a v bezohledném prostředí.

Možná si to někteří lidé neuvědomují, ale jednou i oni zestárnou a možná onemocní a co pak? Další generace nebude vychována k úctě a ohleduplnosti k druhému člověku. Jak se pak bude odcházet z tohoto světa jim?

A co naši páni politici. Nechtějí si i oni lehnout na tři týdny třeba do Černovic a nechat se připoutat k posteli? Bez jakékoli pomoci, jen plenkové kalhotky, popruhy, bez jídla, bez pití? Rádio na každém pokoji puštěné naplno se soudobou muzikou bez možnosti snížení zvuku. Jen spoléhat na to, kdo a kdy jim bude ochoten posloužit? A jak je postaráno o starší generaci našich politiků? Pochybuji, že jsou odkázání na státní zařízení, bez zdravotnického personálu a vybavení." Růžena Rýdlová.