Za chvíli se opět ztrácíme na lesních cestičkách. Jsem ve skupince přibližně čtyř běžců a tří holek se mnou. Nyní ji chvíli vedu. Rychle sbíhám terénem, během vteřiny odbočuji vpravo či vlevo, jak na poslední chvíli zahlédnu Olafovu odrazku na stromě. Hrozně si to užívám. Noční traily po lesích, kopcích a horách. Jsem plně soustředěná, pravidelně dýchám a v hlavě mám prázdno. Soustředím se na každý další krok a snažím se neminout v rychlosti směrovky. 

Kdyby mi v pátek odpoledne někdo řekl, že opravdu v noci při běhu poletím, vysmála bych se mu. Už zdálky moje tejpy na nohách hrály barvami do světa – natažená obě třísla a velmi přetížený napínač povázky stehenní. Důsledek? Přes tři měsíce chybějící pořádný běžecký trénink. Kombinace, díky níž se člověk necítí klidný, když se postaví na start 120 km závodu. Navíc Olafova závodu, to procházka nebude. Ve mně byla malá dušička, protože při středečním tejpování u Pavči dokonce zazněla slova o „potrhaném svalu“, nikoliv jen nataženém. 

Možná nade mnou někdo drží ochrannou ruku, možná když děláš to, co miluješ, tak překážky jsou jenom jeden z dalších pohybů vpřed. Nepátrám po tom, jsem vděčná. Mé tělo mi dovolilo odběhnout Týnišťské šlápoty a já jsem šťastná. Přesně za měsíc budu mít za sebou 24 hodin na mém letošním vysněném závodě UTMB TDS a pár hodin mi pravděpodobně do cíle bude ještě zbývat. A víte co? I když to bude souboj se vteřinami, abych stihla checkpointy a nestáhli mě ze závodu, odpočítávám dny, kdy to celé začne. Opravdu se těším. 

Tři měsíce tréninku mi opravdu chybí, hodně ztrácím v kopcích, pokud překročí určitý sklon, v sebezích si nejsem moc jistá, svaly začínají naříkat relativně brzo a dechově mám co dělat, abych to zvládla. Neschopnost se pořádně najíst na ultra už ani nevnímám. O to více si přidávám po závodě :)

Týnišťské šlápoty vedené na polské a české straně Orlických hor byly krásné. Nechyběly kopce, prudké stoupačky na samostatné kontroly, vedly nádherným údolím podél řeky i rozpálenými loukami, protože teploty přesahovaly přes 30 °C. Nebyly jednoduchou procházkou, protože takové závody Olaf ani nedělá, ale částečně to přičítám i chybějícímu tréninku. Protože když to Vít dokáže zaběhnout za 13:33 hod a Eliška za 16:03 hod, pak výmluvy na počasí a terén jsou liché a my ostatní musíme příště pohnout zadkem. 

Vybojovala jsem si pro sebe nejcennější medaili – potem i krví, jak mé odřené tělo opět vypadá. Ale nikdy jsem nebyla spokojenější. I kdybych skončila poslední, mám asi stejné pocity. Důvod? Prostě jsem mohla běžet a dělat to, co mě naplňuje. S 17:50 hod na nohou jsem si doběhla pro 2. místo v ženách 7. celkově ze 78. dokončivších. 

Až jednoho dne si zase pomyslíte, že něco nejde, tak věřte, že se mýlíte. Jde to! Stačí jenom chtít a mít dostatek vůle si pro to dojít, ať to stojí, co to stojí. Stejně tak jako děti bojující se svou nemocí dlouhé týdny v nemocnicích. Aby čas v nich strávený – bez rodiny a blízkých -, mohl být alespoň trochu veselý, působí tady nezisková organizace Zdravotní klaun, která přináší Klauniády do nemocnic. 

Vaše ultraběhna

P. S. Mimochodem hodinky mi ukazují, že jsem kolem 70. km dokázala stáhnout tempo k 4:30 min/km. Neptejte se mě jak, já to sama nevím :)

Moje odpovědi byly vesměs - zlepšit bych se mohla ve všem, protože pořád je na čem pracovat; co vyzdvihla? No … a následovalo dlouhé ticho. Nemám talent, neumím nádherně kreslit, nezpívám tak, že se všem tají dech, tanečními kreacemi nikoho příliš neoslním a genialitou nepřetékám. Přesto jsem skoro po třiceti letech přišla na jednu věc, za níž budu na sebe alespoň malinko pyšná - mám silnou hlavu, ač to zní sebehloupěji. Možná právě proto jsem skončila u ultra. 

Minulý týden jsem vyrazila na Colours of Ostrava. Když mezi koncerty sedím v Modré zóně a povídám si s Márou a o tom, jak jsme spokojeni se vším životem, překvapí mě otázka: “A ty nejsi spokojena sama se se sebou? Ani teď?” Zabručím něco ve smyslu, že nikdy nebudu, mávnu rukou a odbíhám za přicházejícím mužem. 

Ale otázka se mi usadila v hlavě a druhý den nad tím často přemýšlím. Když večer stojím před hlavním pódiem, samosebou tak 150 metrů od něj, neb narvané davy nejsou můj šálek kávy, a čekám na koncert Jessie J, netuším, že otázka vyvstane znovu opět. Britská zpěvačka totiž nepředvede pouze pěveckou show, ale doprovází ji také svou zpovědí. “Myslíte si, že jsem sama se sebou spokojená? Nejsem. To, co nyní vidíte, je pouze make up a kostým.” a spustí svou písničku Nobody’s perfect. Ani ji nestihnu rozdýchat a začne mluvit o tom, jak často podceňujeme sami sebe a je těžké následovat svou vytyčenou cestu. A rozjede Who you are, která patří k jejím nejcennějším písním, které kdy napsala. A pak se podívá na tisícový dav a řekne, že každá z nás je “královna” a doufá, že toto budu zpívat svým dcerám a vnoučatům, a ony zase svým svým dcerám a vnoučatům a tak dále. Začne nás učit hlavní refrén: “I love my body, I love my skin, I love a goddess, I am a queen.”

Nepotřebuji být nejlepší, nemusím si nic dokazovat, nemusím stát na bedně - mě to prostě a jednoduše baví. Baví mě sport a běh, ale mnohem více mě baví, když jím mohu pomoci druhým, vybrat třeba pár drobných pro děti v nemocnicích, vytáhnout z gauče ty, kteří o pohybu jenom mluvili, nebo inspirovat k překonávání svých limitů. Tak jako to dělám já sama. 

Na ultra miluji ty chvíle, kdy se musím naplno soustředit, jsem sama, často ztracená, v lese a v horách. V tu chvíli jsem vnitřně klidná a spokojená. Obdobný pocit mi přináší i pomoc druhým. Nepotřebuji vypadat jako slečna z předních módních časopisů, ani jako vyrýsovaná sportovkyně, stačí mi, když budu dělat, co mě baví. A pro mě to vždy bude spojené s druhými - právě to mě nutí po pár hodinách spánku vylézt z postele a vyrazit i do deště běhat, nebo se vypotit ve fitku. 

Do mého vysněného UTMB TDS zbývá 37 dní a já se začínám hrozně těšit. Nohy mě stále zlobí, ale víte co? Mě je to úplně jedno :) Je mi jedno, že skončím poslední. Protože cesta je cíl. A já se na té cestě učím vystupovat ze své komfortní zóny, protože psát o sobě a dělat selfie je něco, co bych před měsícem neudělala ani za bambilion. Pak stačí jeden nápad - vybrat 10 tis. Kč a vše je možné. 

Pokud mi pomůžete vybrat více než 10 tisíc korun pro dlouhodobě nemocné děti v nemocnicích, aby jim Zdravotní klaun mohl přinést radost a úsměv alespoň na chvíli, slibuji, že s tím klaunským nosem proběhnu cílovou páskou v Chamonix! A jak jsem řekla, jestli jsem na něco pyšná, pak je to má hlava. Prostě to nevzdám a selfie z cíle s červeným nosem vám pošlu!

Vaše ultraběhna

S nimi a radostí dětí v těžkých chvílích jsem spojila svůj letošní sportovní cíl - zdolání UTMB TDS. Proč dělat radost jen sobě, když můžeme i ostatním. Do závodu zbývá 51 dní a ve mně narůstá strach, jak závod se zdravotními neduhy může dopadnout. Vlastně ... kecám - nepopsatelně se těším! To bude jízda se vším všudy, aneb jak mi Jirka napsal - na bedně nebo v ní! Dobře, doufám, že to nebude druhá možnost a první je nemožná, takže mi stačí střed. 

Dneska jsem si vzpomněla, kde celý ten kolotoč začal. Přitom jsem tehdy ani nevěděla, že nějaký slavný ultra trailový závod UTMB existuje. Celé to vlastně roztočilo, když Jirka - jeden z nejlepších běžců, jaké znám - si před dvěma lety řekl, že si zaběhne 120 km dlouhý závod Stovka podkrkonoším. Prý aby si zlepšil čas, protože minule to šel. 120 km a běžet? Mohla jsem jen valit oči. Do té doby byl můj nejdelší běh 50 km v horách a teda zívačková procházka to pro mě nebyla. Jen tak mimoděk zmínil, že když to odběhne, bude mít první body do kvalifikace na běžecký závod kolem Mont Blanc. Myslím, že moje reakce byla šokované obdivuhodné výsknutí.

Samosebou jsem pak hned zapomněla, že nějaký Mont Blanc je. Tím myslím závod, čtyřtisícovku z mapy jen tak nevymažete. Postupně jsem zatím hltala knihy s běžeckou tematikou a příběhy ultra běžců. Pak se mi dostala do ruky kniha od Lizzy Hawker, podle mnohých nejlepší vytrvalkyně světa. Několikrát UTMB vyhrála a stala se svými výkony a přebíháním Himalají světoznámou. O UTMB v knize nadšeně psala. Nemyslím si, že mi v tu chvíli v hlavě začala klíčit myšlenka - to si jednoho dne zaběhnu. Spíše to bylo mnohem přízemnější wow!

A pak nastal osudový neúspěch na SR Ultra Beastu loni ve Valče, příšerné křeče, slzy a neuvěřitelné zklamání. Po cestě zpátky do Prahy jsem na zadní sedačce auta listovala závody a ideálně hledala jiný UB v Evropě, abych si dala odvetu, nebo jinou šílenost, abych si spravila chuť něčím náročným. Při procházení termínovky webu Extrémní závody - nekomentujte, já vím - jsem narazila na UTMB a začala vyhledávat a sledovat videa. Absolutně jsem se nadchla. Tehdy jsem se rozhodla, že příští rok jedu, že to prostě dám. 

Chvíli jsem si to nechala v hlavě a za dva měsíce jsem všem oznámila, že běžím Stovku podkrkonoším a chci body na UTMB. A kruh se uzavřel.

A jak pokračuji v tréninku? Nohy stále zlobí, ale voda z krásného Lago di Como je snad zázračná, říkala jsem si včera při běhu. Nebo to bylo těmi nemálo skleničkami místního Prosecca či tunou italského jídla? Dobře, pravděpodobně to bude čtyřdenním nic neděláním a relaxem. Když jsem včera po x týdnech (!) odbíhala z práce na svou pravidelnou 17km trasu, trochu jsem se obávala. A ono tříslo bylo hodné jako beránek! Jásala bych, kdyby mi nehezkou bolest nepřinášel přetížený vaz kolene na druhé noze. Nemusím být odborník, abych pochopila, že ještě chvíli to moc dobré nebude. A Pavča mi to na fyziu potvrdila. No nic, nevzdávám se. To půjde, prostě musí :)

P. S. Pokud hledáte člověka, který tělu rozumí a umí vám pomoci, mohu Pavču jenom doporučit. Je skvělá!

Pro tuto krásu se to vše dělá :)

Nadšení, jak si udělám čas na cvičení, začnu pomalu zase více běhat a dodělám spoustu restů, mě rychle v minulém týdnu opustilo. Ušmudlaných a protrpěných necelých 30 kilometrů. Jsem si jistá, že můj výkon na Týništských šlápotách bude jedna báseň a snová jízda. Nicméně na jejím konci je 5 ITRA bodů, což znamená další krok k vysněnému velkému a hlavnímu závodu UTMB - sto mil z francouzského Chamonix přes Švýcarsko, Itálii a zpět do Chamonix. 

Já vím, letos poběžím - nebo odbelhám - jeho střední variantu UTMB TDS, přesto … Co by to byl život bez výzev? Sní se musí, takže pak následuje Monte Rosa kolem Matterhornu, legendární a o to nedostižnější Western States, nesmyslně fascinující nesmysly typu Hardrock nebo Badwater a závody v Himalájích jsou prý taky úchvatné. No nic, Zelenková, zpátky na zem, do dost šedivější reality. 

Pak vám někdo připomene, že fyzio znalého člověka, který je naladěn na vaši sportovní notu - rozuměj má podobnou vášeň do dlouhých běhů -, máte před nosem. A dokonce si na vás udělá hned v pondělí ráno čas. 

Vstávačka v 5:40 hod, přesun do Gymu, jedna hodina kruháče a jde se na popravu. Naštěstí ne doslova. I když si tak člověk připadá, když se měsíc a půl plácá v bolestech, dny utíkají, ale on utíkat nemůže. Přestože si vnitřně nepřipouštím, že by varianta nestartovat na UTMB TDS nyla vůbec možná, trochu nejistě přes Páju předstupuji a líčím, co mě kde bolí, tahá, co mi to dělá při chůzi, běhu a jak dlouho se s tím plácám. A doplácala jsem se s tím přes Krakonošovu stovku, dala si pauzu, a stále se plácám bez posunu. 

Je dobré odhodit stranou svou hrdost a nutkavý pocit, že to určitě přejde, a vydat se do rukou lidí, kteří tomu rozumí. Postupně si díky Páje dávám jednotlivé kousky dohromady a diagnóza možná uklidní mé okolí, mě dost znervózňuje, jak dlouho to potrvá, kolik práce za tím bude a jak se pořádná příprava na vysněný závod rozplývá. 

Je to prosté - extrémně přetížené tříslo na levé noze a to se přenáší i do předního stehenního svalu. Což mimochodem pekelně bolí, jak mi bylo potvrzeno - nejsem tedy jenom ufňukaná dámička. Jakmile se rozběhnu, tupá bolest nastoupí, noha kolem stehna ztuhne a nateče jako stolitrová konev, těžce nohu odlepuji od země a běh připomíná vrávorajícího podnapilého vracejícího se nad ránem kvalitním vínem omámen. A výsledek? Přetížený postranní vaz pravého kolene. Pokračovat v tom dále, toto už znamená opravdu problém. Tříslo a stehenní sval se spraví - masáží, protahováním, apod. - postranní vaz může nadělat větší neplechu. A víte, kdy právě ten postranní začal zlobit? Moudrý ví, pomalejšího naťukni - tramtadadááá, ano, Krakonošova stovka. Běžet stovku s nataženým tříslem za to mě jen tak někdo nepochválí. 

Pája se vrhá do půlhodinové masáže a uvolňování stehna a třísla a já se modlím ke všem svatým, ať už přestane. Jak malá věčně usměvavá a vysportovaná holka může zabrat tak, že to takto pekelně bolí? Nevím, jestli ji mám proklínat nebo děkovat. Nakonec děkuji a pěju chvály a doporučuji, kudy chodím. 

Ale pár týdnů to zabere, než se to zlepší. Na těžší tréninky a závody je potřeba dostatečně zatejpovat, aby nohy vydržely. Když před vámi stojí člověk se stejnou vášní ke sportu a pohybu, nezakáže vám pohyb. Ví, že je to zbytečné. Takže udržovací běhy do 20 km mám povoleny! Chvíli to potrvá, než to budou 20 km běhy, ale step by step. I mimina začínají malými krůčky.

Pro mě byl UTMB TDS jen dalším krokem k často těžko nepopsatelným zážitkům, dechberoucí přírody a špičkové běžecké atmosféry. Když jsem poprvé ze svého okolí slyšela, že by ho zajímalo, jak si povedu ve světové konkurenci, bylo to úsměvné. Moravanda z Prahy, co trénuje na asfaltu a hory si prohlíží z obrázku. Pak vás napadne taky, jaké by to bylo nechat tam duši a doběhnout co nejlépe a porovnat se? Člověk míní a život mění, ale to k tomu patří. Navíc, nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Pěkně je nechám u pasu a optimisticky vyrážím vstříc světlým zítřkům. To prostě půjde :) 

Takže i nadále bojuji za to postavit se na start UTMB TDS ve středu 29. srpna 2018. Protože boj na jedné frontě mi nestačí, beru si sousto větší - vybrat 10 tis. Kč pro klauniády pro nemocné děti v nemocnicích. Společně můžeme přinést radost dětem v nemocnicích, aby také o svých snech mohly nejenom snít a brzy si je začít také plnit. 

Kolikrát jsme každý slyšel slova “vždyť já to s tebou myslím dobře” a “chci pro tebe jen to nejlepší”. Takže jako hodná holka jsem dala na doporučení svých kamarádů, kteří mi radili vynechat chvíli běh a dělat jiné sporty. Noha si odpočine a zase bude dobře.

Když mi v 5:30 hod zazvonil budík, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si nepohrávala s myšlenkou vzít běžecký batoh na záda a doběhnout těch 17 km do práce jako dřív. Dobře, nelhala bych, spíše by se mi od pusy prášilo, protože jsem nad tím reálně patnáct minut uvažovala - hledala běžecký batoh, marně přemýšlela, které boty vzít, když už mi selhává logistika - dvoje kecky v práci, dvoje v Olomouci v bytě. Detail, třeba Mára i Sněžku vybíhal v sandálech a dal si se zívačkou stovku v nich. Nějakých 17 km bych dala i v sálovkách, kdybych nějaké měla. Pak už i popobíhám po bytě a testuji, jak to půjde.

Zvítězí selský rozum,  běžecký batoh schovávám, beru věci do fitka a vyrážím. O tom, že svůj milovaný běžecký batůžek si nesu v tašce - co kdyby náhodou třeba odpoledne z práce - pomlčím.

Když už jsem si to 14 měsíční členství ve FITINNu zaplatila, tak bych ho mohla alespoň zkusit. Fitkám neholduji, ale když ho mám dvě minuty od práce, kde mám i skříňku s náhradní hygienou a věcmi, přišlo mi to jako dobrý nápad. Na recepci se mě slečna ptá, jestli chci ukázat fitko, s díky odmítnu. Jestli za těch 14 měsíců zvládnu alespoň jeden stroj - vyjma kola a pásu - budu na sebe pyšná. A když už jsme u toho pásu ... hned mi začíná šrotovat v hlavě, že naběhávat kopce na UTMB budu teď tězko, ale mohla bych na páse trénovat se sklonem. 

Uplyne asi minuta a už na něm stojím. Dvacet minut postupně po určitých časových intervalech zrychluji na tempo 4:30min/km, což samo sebou udržím jen krátce. No, už to bylo i lepší. Na dalších deset minut postupně - samozřejmě při pomalé rychlosti - zvyšuji sklon a snažím se cupitat.

Po 30 min opouštím pás a odkráčím si do funkční zóny a postupně beru do rukou, co vidím - sandbag, trx, bosu, kotouče a nakonec si švihnu jedno ručkování a po dvou tabatách na core se poroučím.

Cvičení se sice fajn, ale co méně je moje zvýšená chuť na sladké díky cvičení, takže už druhý den do sebe láduji u pracovního stolu čokoládu. Možná se za chvíli nerozběhnu ne kvůli noze, ale pro prostorově objemnější tělesnou konstrukci.

Plním slib a po včerejšku se spojím s fyzioterapeutem. Ještě jsem ho ani neviděla a už dostanu “céres”, že můj telefon čekal před týdnem. To jsou ty kontakty na doporučení. Tak se zmůžu jen na trapné “však to znáte” a zahrávám to do autu.

Protože kamarádi radí neběhat, zvolím odpolední popracovní popoběhnutí po pár kopečcích. V mém případě to opravdu neznamená běh, dolů už v těchto dnech vůbec, takže si není co vyčítat.

Ušmudlám necelých deset kilometrů a mažu na bazén. Prý je to pro regeneraci a jiný pohyb dobrý. Tak běda, jak kecají, ať zase mohu #bezimzaklauniady

P. S. A dám si to na paní radovou s červenýmia očima, protože si zapomenu brýle a ještě si inteligentně sbalím dvojdílné plavky místo jednodílných, jako bych se snad šla opalovat. Třeba příště budu chytřejší, pokud ano, doufám, že nezapomenu ani na sůl, když křeče jsou mé druhé jméno.

Po devíti dnech absolutního sportovního nicnedělání jsem nazula běžecké kecy a vyrazila do parku. Že by se po týdnu vše samo zázračně spravilo a já budu běhat znovu jako laňka? Chyba lávky, holčičko, jak jsi stará, tak jsi stále stejně naivní. Zase tak zadarmo to mít nebudeš, honí se mi hlavou po prvních pěti metrech. Když sbíhám první kopec z Budějovické do Krčáku, zjišťuji, že jak to neběží ani dolů, těžko to půjde lehce na rovince nebo do kopce.

Znáte ten pocit, kdy vám to běží samo a kdy běh nebyl jenom bolest? Já už dávno ne. Že by mě to odradilo? Tak snadno se nedám! Sice beran nejsem, v některých chvílích jsem snad ještě horší. Takže přestože těžko odlepuji levou nohu od země kvůli bolesti přitahovače až třísla, ploužím se dál. Byť jako skomírající želva, ale dokud je i sebemenší naděje, nepustím se jí. Pokud byste si mohli vybrat jednu osobnostní vlastnost, tak tuhle vám nedoporučuji :) 

Jednoho dne mě tělo zase pustí a volně se rozběhnu. Stejně jako děti, které z nejrůznějších zdravotních trablů a neduhů musí trávit týdny v nemocnicích. Zase budou lítat venku a užívat si bezbolestného a svobodného pohybu. Do té doby, aby jim nebylo smutno, když jsou odloučeny od rodiny a kamarádů, se jim snaží vykouzlit úsměv na tváři Zdravotní klaun nejenom svými klauniády. Také vy můžete přispět, abychom dětem zpříjemnili jejich už tak těžký pobyt v nemocnicích. Pomozte mi pro ně vybrat 10 tis. Kč.

A já slibuji, že budu bojovat za svůj sen ještě urputněji a pokusím se Česko reprezentovat co nejlépe dovedu. Přísahám na holý pupík, ale ne ten můj, ať vás neděsím :) A že to myslím vážně, zítra se objednávám na fyzio a večer vyměním sport za kulturu, protože regenerace mi v posledních měsících chyběla. 
Načerpám sílu, abych zase #bezimzaklauniady