Zimní sbírka pro Dům pro Julii

… A TADY JE CELÝ PŘÍBĚH PRO TY, KTERÝM JE JEDNO, KOLIK ČASU ČTENÍM STRÁVÍ, aneb, jak jsem se během jednoho dne dostala od „snad po tom ultrazvuku stihnu zajet do školy a napsat ten test“ k „snad neumřu ještě aspoň ty dva měsíce, abych stihla vidět poslední sérii Panství Downton.“

Ano, zpětně viděno přeháním, ano, budu to brát s nemístným nadhledem, a ano, nad tamtím jsem skutečně uvažovala :)

Tak abychom začali – 30. 11. 2015 jsem šla na ultrazvuk nadledvin. Chtěla bych touto cestou poděkovat své praktické lékařce, která moje neurčité příznaky brala vážně, ani když už jsem byla ve fázi, kdy jsem si sama připadala jako hypochondr.

Ultrazvuk tedy ukázal ‚neidentifikovatelné něco‘ na jedné nadledvině, poslali mě do nemocnice, v poledne už jsem byla na onkologii, přičemž moje diagnóza nebyla pořád jasná. Bolesti jsem díky Bohu žádné neměla, takže jsem si na onkologii připadala jako na pochmurné, ale luxusní dovolené – výborné jídlo až do postele, úžasné sestřičky, filmů a knih co hrdlo ráčí!

Vánoce jsem strávila doma a byly naprosto kouzelné a pohodové. Tady se zase zastavím, abych poděkovala své perfektní rodince, kterou si nemůžu dostatečně vynachválit a bez které by celé to marodění nestálo za nic!

Operaci jsem nakonec podstoupila až za nějaké dva měsíce, a až po ní jsem konečně zjistila, co za odrůdu vetřelce se mi to usadilo v břiše: jeho jméno jest Ganglioneurom a je to jediný nezhoubný nádor ze skupiny těch zhoubnějších nádorů. Vlastně dříve taky býval zhoubný, ale pak ho to asi přestalo bavit, zakuklil se a přestal růst – i tak do té doby dosáhl úctyhodných rozměrů. (Všechny výše uvedené údaje píšu zpaměti podle toho, co mi tehdy chirurg řekl a za případné medicínské nesrovnalosti se omlouvám, jsem jen člověk a moje paměť není bezchybná).

Takže tak. Jsem ráda, že jsem tady na světě, protože kdyby můj nádor tehdy nebyl stejný lenoch jako já, vůbec to tak nemuselo dopadnout. 

Kdo někdy na svůj život nadává, aniž by zároveň cítil, byť jen malou vděčnost, že vůbec žije, a příliš řeší věci, které si tolik pozornosti nezasluhují, aniž by si uvědomil, že se vlastně má na světě dobře – ať si zkusí představit, že hned zítra se bez varování ocitne na onkologickém oddělení bez jistoty, kdy zase bude moct ty všednosti začít řešit. Protože život není zaručená věc. Tak se ke mně připojte a pomozte těm, kdo tuto situaci doopravdy a bez sebemenší špetky humoru nebo možnosti nadhledu musí řešit. A to ne u sebe. Ale u svých dětí. 

Proto je právě Dům pro Julii tak potřebný – nabízí nejen medicínskou stránku, ale i tu lidskou, s duchovními, psychology, sociálními pracovníky a dalšími, kteří jsou připravení poskytnout tu nejlepší možnou péči v těžkém období.

Přeji Vám všem z celého srdce pevné zdraví a doufám, že nějaký (pokud možno nemalý) peníz přihodíte, protože každá koruna se počítá…