Věřím, že každý člověk na Zemi má jedno velké poslání, a tím je pomáhat druhým. Když jsem přemýšlela o tom, komu bych mohla dlouhodobě pomáhat, otevřelo se nespočet dveří: děti, útulky, vážně nemocní lidé ad. K tomu mě napadla otázka: Komu lidé zpravidla moc pomáhat nechtějí? Kým lidé většinou opovrhují, a proto k nim neproudí příliš darů? Jsou to bezdomovci, kteří - pravda - na ulici moc atraktivity nevzbuzují, ba naopak spíše pohoršení a despekt; nevypadají dobře, zdravě a zrovna moc nevoní. "Můžou si za to beztak sami. Pracovat nechtějí, kdyby ano, tak tu přece vůbec nejsou!" V některých případech to tak opravdu bude. Ale nespadají do nich všichni lidé. Na dlažbě se lze ocitnout i kvůli našim nejbližším, kteří místo toho, aby milovali, zradí. Stud říct si o pomoc nebo pocit osamocení pak zapříčiní to, že takoví lidé ztratí nakonec všechno a nevědí, jak dál. Zhroutí se jim svět, v němž najednou neumějí žít.
Pár příběhů od bezdomovců už jsem slyšela. Poslechněte si je někdy také; jsou vděční jen za to, že se jich zeptáte a zajímáte se o ně - prohodíte s nimi pár slov. Ač ošuntěli a nevykoupaní, slovem někdy hrubší, pořád jsou to lidé. A ti chybují. Jako my všichni. Nikdy nevíte, kdy se něco podobného může stát vám nebo vašim blízkým. Nebuďte si tak jistí tím, že se vás to netýká. A když se to stane, je potřeba pomoc. Hodně pomoci. Každý z nás si zaslouží druhou, třetí i čtvrtou šanci, protože bez nich nemůžeme napravovat sebe ani naše chyby.
Armádu spásy jsem si vybrala, protože jim už dlouhá léta přispívám a sleduji jejich práci na sociálních sítích. Samozřejmě s tím souvisí i to, že je tato organizace křesťanská, a tak jednají ve jménu Boha, v něhož hluboce věřím. Děkuji mu den do cen za nespočet věcí, a hlavně za jeho péči a všechny zázraky, které se v mém životě udály.  O své existenci mě tak přesvědčil On sám. Děkuji Jemu i vám, pokud jste se rozhodli otevřít své srdce a přispět na ty hromádky těl na ulicích!