Jaké je být denně v kontaktu s umíráním a se smrtí?
Jak to mohou zvládat?
Umí se vůbec smát?
A pláčou?

Odpověď jedné ze sester Ondrášku je zde:
"Během mé praxe jsem párkrát slyšela názor, že sestry pracující v hospicové péči musí mít ledové srdce, aby mohly dělat tuto práci. Není to pravda. Srdce hospicových sester je stejně vřelé, možná i vřelejší, než kohokoliv jiného. I nás se dotýkají osudy našich pacientů a jejich rodin. Někdy si i  popláčeme, když se jedná o dětské pacienty nebo mladé lidi. Každá z hospicových sester však ví, že vstupuje do života našich pacientů v době, kdy nemoc nemůže nijak zvrátit, ale může pacienta provázet poslední fází jeho života a poskytnout potřebnou podporu jeho rodině. 

Jinak tomu nebylo v nedávné době, kdy se snad všech mých kolegyň dotknul osud naší mladé pacientky, krásné ženy, která měla s manželem velké plány. Nemoc však plány změnila. Během péče  jsme pacientku provázeli v ,,lepších“ časech, kdy jí bylo relativně dobře, i ,,horších“, kdy docházelo ke zhoršování stavu. Snažili jsme se být na blízku v časech, kdy byla pacientka i členové její rodiny, někdy více a jindy zase méně, smíření s přicházející smrtí. To je to, co můžeme nabídnout: naše odborné znalosti, zkušenosti a kousek toho našeho vřelého srdce."
Zuzana, zdravotní sestra Mobilního hospice Ondrášek

Naše sestry a lékařky svou práci milují. A z reakcí těch, kterým vstoupily do života, víme, že ji dělají dobře.
Jejich práce je vysilující. Někdy psychicky, denně fyzicky, jak je vidět ve spotu, který byly ochotné natočit.
Chceme jejich práci ocenit a zajistit jim podmínky takové, aby neztratily úsměv na tváři. K tomu potřebujeme vaši podporu. Děkujeme.