Věřím, že se v životě nic neděje jen tak, a že jsme vždy ve správnou chvíli na správném místě. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu žít v České republice, a že si tam najdu přátele na celý život, určitě bych řekla, že se to stává jen ve filmech s dobrým scénářem.

Tak se stalo jednoho dne, že jsem v ČR díky projektu Rodina Odvedle šla na návštěvu s manželem a synem k české rodině Foustkových. Přihlásila jsem se do projektu, protože ráda poznávám nové lidi, zvyky, odlišnosti a říkala jsem si, že to bude nová stránka v mé životní knize. Věděli jsme jen, že jde o umělce, takže jsme si s sebou vzali dvě kytary. Poprvé v životě jsem v ČR jela vlakem a to do Černošic. Byla jsem trochu nervózní, ale když hostitelé otevřeli dveře, bylo cítit teplo a vůně domova. Byl to krásný zážitek, hodně společných témat, hudba, umění a jídlo. U typického českého oběda jsme se rozpovídali a více se seznámili, potom jsme si všichni společně zahráli a zazpívali.

Přivítali nás s úsměvem, který měli vždy, když jsme se později setkávali a tak to je i dodnes.  Po tomto obědě jsme se viděli ještě mnohokrát, ale nejčastěji já s Alenou. Chodily jsme na výstavy, na kávu, jen tak si sednout a popovídat. Pak se můj život vydal úplně jiným směrem a přišel rozvod. S manželem jsme měli společný byznys, všechno se rozpadlo a já zůstala bez práce a bez ničeho. V takové situaci se člověk těžko obrací k někomu o pomoc. Neměla jsem sebedůvěru ani sílu a potřebovala jsem nutně práci. Napsala jsem několik e-mailů, mezi kterým byl i e-mail Aleně. Hned přišla odpověď, že se na ni mohu spolehnout a že mi pomůže. Jelikož jsem povoláním stylistka, za týden už jsem točila reklamy. A to všechno jen díky Aleně. Nevím, jak to vyjádřit, zda je to vděčnost, zda je to štěstí, a jestli se projekt Rodina Odvedle objevil jen tak, a že mi přinesl nějakou rodinu Foustkových a nějakou paní Alenu, která je teď mou nejlepší přítelkyní a spřízněnou duší.

Myslím si, že je potřeba jít do něčeho neznámého, člověk se nesmí bát. V tu neděli, když byly obědy, mohli jsme zůstat doma a lenošit, mohli jsme mít strach z neznámých lidí, a díky Bohu, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Sanja