Ahoj. Jmenuji se Lukáš Zuzánek. Jsem sportovec s achondroplazií – poruchou růstu dlouhých kostí. V praxi to znamená hlavně to, že měřím 122 cm. Hraji Powerchair hockey, tedy vlastně florbal na elektrických vozících - aktuálně v české reprezentaci a také za tým Jaguars Praha.

Můj aktuální vozík přestává vyhovovat nárokům, které na něj náročný trénink i turnaje kladou, a proto potřebuji už nevyhnutelně nový sportovní vozík, abych se mohl posouvat dál a dobře hrát. Nový vozík ale stojí kolem 300 000,- Kč a bohužel si ho nemohu pořídit vlastními silami, proto jsem se rozhodl poprosit Vás, zda byste mi pomohli se splněním mého sportovního snu. Zde je pár informací o mně.

Je mi 31 let, pocházím z Jablonce nad Jizerou a narodil jsem se rodičům, kteří mají také oba achondroplazii, takže jsme  taková malá rodina. V tom ostatně pokračuji i nadále, našel jsem si pro mě sice vysokou, ale jinak relativně malou ženu (156 cm :-) ) a vychováváme malé děti. I vozík, který bych potřeboval, je relativně malý, ale i tak poměrně drahý.

Nejprve jsem začal jako většina malých lidských tvorů navštěvovat mateřskou školu, tehdy jsem byl ještě relativně stejně vysoký jako moji vrstevníci. Ti však rostli stále rychleji, na konci mateřské školy mě někteří čahouni už začali výrazněji přerůstat a během základní školy se výškový rozdíl ještě zvětšil. To ale samozřejmě nebránilo tomu, abych měl na škole svou partu a své kamarády. Ještě sice neměli takovou sílu, aby mě vzali na koně, když jsem někam neviděl, ale to mi pak v dospělosti vynahradili kamarádi na koncertech.

Už odmala mě lákal sport a rodiče mi pomáhali se k němu dostat. Když něco nešlo kvůli mé výšce, vždy se našla cesta, jak vše nějak přizpůsobit. Na lyžích mě naučili můj táta, děda a strýc. Vždy jsem měl obrovské štěstí na lidi, kteří mě podporovali, a díky nim jsem se naučil na kole, lyžích, snowboardu, bruslích… Ještě později jsem začal hrát florbal, u kterého jsem vydržel.

Poté, co jsem úspěšně završil docházku do mateřské a základní školy, a to i přesto, že si mě v deváté třídě pletli s páťákem, jsem šel na Obchodní akademii do Janských Lázní, kde jsem poznal spoustu dalších skvělých lidí, se kterými se přátelím dodnes a kde jsem shodou okolností také poprvé narazil na Powerchair Hockey. Tehdy jsem po Powerchair Hockey začal poprvé pokukovat, ale nemohl jsem začít hrát - jistě uhodnete proč - nebyl dostatek vozíků. Proto jsem na střední škole nejdříve pomáhal florbalistům na mechanických vozících, abych měl alespoň nějaký kontakt s tímto sportem. Moc mě to bavilo, ale toužil jsem hrát taky a to na mechanickém vozíku nešlo – mám na to příliš krátké ruce a skloubit pohyb na vozíku s hraním nebylo možné - nemohl jsem dobře manipulovat s hokejkou.

Po škole jsem začal pracovat jako správce e-shopu v jednom obchodě, komunikoval jsem se zákazníky a měl na starost prodej. Pak jsem nastoupil do firmy, která se zabývá potiskem textilu. Zhruba v té době mi zavolal můj kamarád Radim, který věděl, jak mě florbal vždy lákal a nabídl mi, jestli bych nechtěl hrát za jeden pražský klub. Byl jsem nadšený, začal jsem hrát, ale tým během zhruba jednoho roku skončil.

Po nějaké době potom se mi ozvaly dvě hráčky týmu Jaguars Praha, Jana a Ivka (holky, díky!), které si mne všimly na jednom z turnajů a nabídly mi možnost hrát za Jaguáry. Trochu jsem se bál, protože jsem měl za sebou jen asi rok a půl zkušeností a měl jsem začít hrát v nejúspěšnějším klubu v ČR. Všechno ale probíhalo skvěle, mechanik týmu mi upravil vozík (Jendo, díky!) na míru, přešel jsem do klubu i s kamarádem Radimem a poznal tam skvělé hráče, skvělou trenérku a skvělé zázemí týmu (Jaguáři, díky!). Začal jsem tedy hrát za Jaguáry, za tým B a vše probíhalo naprosto skvěle... než nastala doba covidová. Ta způsobila, že jsme dva roky hráli jen výjimečně a za různých omezení. Naštěstí, doba covidová skončila, vše se začalo pomalu znovu rozbíhat, já pokračoval s Jaguáry a získali jsme titul mistrů ČR a SR. Pro vlastně v té době stále začínajícího sportovce to byl sen. Příští sezónu jsem se umístil jako třetí hráč v kanadském bodování a znovu jsme vyhráli s týmem titul. Začal jsem trénovat s českou reprezentací. S Jaguáry a reprezentací jsem se zúčastnil mezinárodních turnajů v Belgii, Itálii a několikrát v Nizozemí, tento rok se kvalifikujeme pro ME 2024.

Protože bych chtěl být pro klub i reprezentaci ještě platnější hráč, potřebuji nový vozík, který mi bude přizpůsobený na míru, abych se mohl dále zdokonalovat a pracovat na sobě. Speciální elektrické vozíky na míru podle požadavků uživatele vyrábí firma Ultina a jak jsem psal výše, stojí jako dobře zajeté auto, kolem 300.000,- Kč. Budu Vám vděčný za jakoukoliv finanční podporu, která mi pomůže vozík uhradit a umožní mi tak hrát dál bez obav, že můj vozík nebude na hřišti stíhat.

Děkuji všem, kteří jste dočetli o mé malé osobě až sem. Naši mě vychovávali s tím, že každý člověk, bez ohledu na to jak velký nebo malý je, může mít velké sny. Mně se ten můj sen již částečně plní, tím, že jsem součástí skvělého týmu, české reprezentace, party neskutečně skvělých lidí. Pomozte mi, prosím, žít můj sen dál. Děkuji.