Jmenuji se David Anofrei a jsem vysokoškolák a sportovec, který má achondroplazii. Díky tomu měřím 128 cm. Moje vášeň je Powerchair hockey, což je florbal hraný na elektrických vozících. V současnosti hraji za tým Jaguars Praha a také jsem členem české reprezentace. Sport mi umožňuje překonávat různé výzvy a ukázat, že nezáleží na velikosti, ale na odhodlání a týmovém duchu.

Můj současný vozík už přestává plně fungovat a také se o něj musím dělit s hráčem juniorského týmu Jaguars Black. Tento vozík už tedy nevyhovuje nárokům, které na něj kladou jak náročné tréninky, tak turnaje, a proto potřebuji nový, abych se mohl i nadále posouvat vpřed a dobře hrát. Nový vozík stojí kolem 300 000 Kč, a bohužel si ho nemohu pořídit sám, proto se na Vás obracím s prosbou o pomoc, abych mohl pokračovat ve svém sportovním růstu. Rád bych Vám přiblížil něco málo o sobě.

Je mi 22 let a pocházím z malebné vesnice Planá u Mariánských Lázní, která leží v srdci západních Čech. Když jsem byl mladší, tak jsme se s rodinou rozhodli přestěhovat do Bechyně, malého městečka v jižních Čechách, které je dodnes mým domovem.

Vše to začalo právě tady v Bechyni, kde jsem začal chodit do mateřské školy. Můj příběh nebyl úplně jako u ostatních dětí, protože jsem měl právě poruchu růstu dlouhých kostí. To mě odlišovalo od ostatních dětí, což mi dělalo těžkosti při začleňování do kolektivu. Děti v tomto věku obvykle neznají příliš tolerance k odlišnostem, a tak jsem se cítil trochu stranou. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si na nové prostředí zvykl a začal se cítit lépe. Bylo to období, kdy jsem se učil přijímat své odlišnosti a najít způsob, jak se mezi ostatními dětmi začít cítit komfortně. Na základní škole to už bylo mnohem lepší. V té době jsem si ve školce udělal několik kamarádů, kteří šli se mnou do stejné školy, což byl velký krok vpřed. Měl jsem už nějakou stabilní podporu ve formě přátel, což mi hodně pomohlo.

Už jako malý kluk jsem měl velký zájem o sport. Vždycky mě bavil, a to díky osobě, které dodnes za vše vděčím – mému dědovi. On mě učil plavat, lyžovat a jezdit na kole. Pamatuji si, jak mi občas některé věci nešly, a já měl chuť to vzdát. Ale děda mě vždycky povzbudil a říkal, abych to zkusil znovu. A znovu. A znovu. Hlavně mě vždycky učil, abych se to naučil dělat sám, bez ohledu na to, jak těžké to bylo. To byla jeho největší rada – vydržet a zvládnout to vlastními silami.

Po základní škole jsem začal studovat na střední škole strojní a stavební v Táboře. Ze začátku jsem měl obavy, že nezapadnu do kolektivu, protože jsem tam nikoho neznal. Měl jsem ale velké štěstí, potkal jsem skvělé lidi, kteří mě přijali mezi sebe a brali mě stejně jako všechny ostatní. Díky nim jsem se cítil součástí kolektivu a postupně jsem se začal cítit mnohem lépe. Někteří z nich jsou mými přáteli dodnes a máme mezi sebou skvělý vztah, kde si navzájem umíme udělat srandu a vzájemně se podporujeme.

Každý rok v létě se pořádá setkání lidí s poruchou růstu dlouhých končetin. Během jednoho z těchto setkání mě moji dobří kamarádi Lukáš Zuzánek, Pavel Florian a Radim Navrátil seznámili se sportem Powerchair hockey. Řekli mi, že se tomuto sportu věnují, že hrají v týmu Jaguars Praha a pozvali mě, abych se přijel podívat na trénink, seznámil se s trenérkou a ostatními členy týmu. Za to jim moc děkuji.

Po domluvě jsem na trénink přijel a musím říct, že jsem do kolektivu zapadl opravdu skvěle. Bylo pro mě velkým překvapením, jak náročná může být hra florbalu na vozíku. Po prvním tréninku, kdy jsem to zkusil, mě hra opravdu chytla a začala mě bavit. V listopadu 2023 jsem se zúčastnil několika dalších tréninků a v prosinci se konal turnaj dvojek, na kterém jsem dostal příležitost zahrát si a vyzkoušet své dosavadní zkušenosti. Byl jsem za to opravdu vděčný, protože mi to hodně pomohlo.

Podle toho, jak mi to šlo na trénincích, mi trenérka sdělila, abych se zúčastnil III. ligového kola. Spolu s týmem jsme nakonec vyhráli celou ligu 2023/2024 v playoff, což pro mě znamenalo první životní titul. 

Po letním soustředění jsem byl nominován do reprezentačního týmu. Bylo to pro mě obrovské poctění, že jsem mohl po roce reprezentovat svou zemi na turnaji tří zemí v Barceloně, který probíhal v září 2024. Na tomto turnaji jsme se umístili na druhém místě.

Tento sport mě opravdu baví a chtěl bych být větším přínosem jak pro svůj klub, tak i pro reprezentaci. Abych mohl ještě lépe přispět, potřebuji nový vozík. Současný vozík mi už nevyhovuje a jeho výměna mezi mnou a dalším hráčem způsobuje určité komplikace. Speciální elektrické vozíky na míru, které jsou přizpůsobeny požadavkům uživatele, vyrábí firma Ultina. Jak jsem již zmínil, cena takového vozíku se pohybuje kolem 300 000 Kč.

Chtěl bych Vás požádat o jakoukoliv finanční pomoc, která mi umožní získat potřebnou částku na nový vozík. Díky tomu bych mohl pokračovat ve sportu bez obav, že mi starý vozík nebude stačit na hřišti. Nový vozík mi nejen pomůže zlepšit mé sportovní výkony, ale také odstraní problémy, které mě nyní limitují při používání současného vozíku.

Vaše podpora by pro mě byla nesmírně cenná a velmi si jí vážím.

Děkuji všem, díky kterým bych se do této fáze vůbec nedostal. Veliký dík kamarádům, spoluhráčům, trenérce, realizačnímu týmu a také Vám, kteří jste strávili svůj čas tím, že jste si něco málo o mně přečetli. Pomozte mi, prosím, pokračovat na cestě za mým snem.