Příběh našeho psího důchoďáku se začal psát v roce 2022. Tehdy jsme si adoptovali ještě jako běžní soukromí adoptující stařičkého pejska jménem Bubáček. Bylo mu asi sto, plus mínus tak jeden rok.

Bubáčka jsme si adoptovali z azylu, kam se dostal po tom, co ho našli vyhozeného v příkopu. Péče o něj byla náročná časově, finančně i psychicky. Byla to naše vůbec první zkušenost se psím seniorem s více zdravotními problémy a myšlením poznamenaným psí senilitou. Nakonec s námi spokojeně prožil třičtvrtě roku než mu tělíčko vypovědělo definitivně službu a musel odejít za duhový most.

Bubáček začal psát novou kapitolu života opuštěných psích důchodců. Díky němu jsme totiž od loňského roku otevřeli dveře k nám domů více než desítce outsiderů - pejsků smolařů, kteří ve svém pokročilém věku marně hledali nový domov.

Domov u nás našel například Škubánek, kterého jsme přijali ze spřáteleného útulku Dogsy jako hafíka, který trávil nešťastný život na zahradě, částečně na řetězu, ve špatných podmínkách, bez veterinární i jiné péče. Majitelka ho venčila tím způsobem, že ho jednoduše vypustila ze zahrady ven a nechala ho chodit po okolí samotného, což je šokující samo o sobě, nemluvě o tom, že v té době už skoro neslyšel, špatně viděl a trpět senilitou a špatnou orientací. Mimo to měl zdravotní potíže, byl kost a kůže a byl to "naprosto stařičký mimoň".  

U nás doma si pomaličku zvykal na dobré jídlo, teplo, sucho atd. První dny spal pouze na podlaze. Vůbec nechápal smysl měkkého pelíšku. Později si zvykl na spaní na dece a nakonec i v plyšovém pelíšku a užíval si to. 

Bohužel i v tomto případě nastal průšvih s hlavičkou. Škubánek měl čím dál větší problémy spát. Nejprve zafungovaly léky, díky nim alespoň na chvíli zavřel očička. Jinak to byl úplný maratonský chodec, celý den se procházel sem a tam, potřeboval velký otevřený prostor. 

Léky však nefungovaly dlouho a Škubánek nemohl vůbec spát z neřešitelných neurologických příčin, byl velmi vysílený a poslední den už i přestal chodit na zadní nožičky. Nevěděl kde je, nepoznal, zda je den či noc. 

To poslední, co jsme pro něj mohli udělat, bylo ho nechat konečně pořádně spokojeně usnout, byť už navždy…

Šimonek - dědek, jehož příběh se nám vryl hluboko pod kůži, protože jeho osud byl velice tragický v tom, že u nás udělal ke konci obrovské pokroky, konečně nalezl štěstí, ale hned na to přišly vážné neřešitelné zdravotní problémy, které jeho život ukončily. 

Než jsme Šimonka přijal od spolku Psí senioři v nouzi, kde byl v té době zdaleka nejdéle čekajícím psem na adopci, trávil delší dobu v nejmenovaném útulku, kde zřejmě příliš individuální péče a lásky nezažil. Co bylo ještě předtím nikdo neví. 

Každopádně Šíma odrazoval všechny zájemce o adopci, kterých ostatně bylo i tak jako šafránu, dokonce je též doslova prohnal. Když jsme se ho ujali byl, řekněme, ne moc přátelský, s blbou náladou a ostrými zuby. Pes, který potřeboval hodně vlastního prostoru a tolerance. Když měl dělat něco, co se mu nechtělo, tvářil se tak, až naháněl hrůzu a opakovaně nám bylo zdůrazněno, že pro kousnutí by nešel 

zřejmě daleko. 

Jaké ale bylo naše překvapení, když po pár týdnech, co jsme mu dopřávali hodně individuální přístup, respekt, hodně lásky a bylinkové masáže - ty si obzvláště oblíbil, se proměnil v úplně jiného psa. Byl z něj mazlíček, který nás zalehl a obdaroval pusinkami. Dokonce se na jeho poněkud strašidelné tváři začal chvilkami objevovat jakýsi klidný spokojený úsměv.

Šíma měl delší dobu problémy s pohybovým aparátem, dostával librelu a přípravek na klouby, přesto se jeho pohyb čím dál víc zhoršoval. Změna nastávala ale pomalu, proto pro nás byl naprostý šok, když začal být takřka ze dne na den velice bolestivý a pohyboval se už jen s obtížemi. Bohužel při veterinární prohlídce se zjistilo, že problém není od pohybového aparátu, ale neurologický - pravděpodobně problém s páteří/míchou, který je ve finální fázi a Šíma trpěl velikými chronickými bolestmi, opět tedy muselo rychle padnout konečné rozhodnutí. Své štěstí v milující rodině prožil jen chvíli.

Zatím posledním v našem psím důchoďáku byl Albus Brumbál. Abuse jsme jako hodně starého pejska na dožití přijali v pátek před letošními povodněmi z útulku Dogsy, aby nemusel být v deštích v kotci venku, což by mu i vzhledem k jeho zdravotním problémům neprospělo. 

Albus měl ohromný zánět obou uší (vnější i vnitřní části), který způsobila absolutní lhostejnost jeho předchozích majitelů. Brumbál, který živořil původně venku měl u nás velikou radost z tepla, sucha, ortopedického pelíšku (měl veliké proleženiny z ležení na tvrdé zemi), kvalitního jídla a ze všeho nejraději miloval mazlení. Ubytoval se v kuchyni. 

Hned druhý den v sobotu jsme s ním však museli urgentně na veterinu, protože mu jedno z oušek začalo krvácet. Tam jsme se dozvěděli velice smutnou informaci, že stav uší je ještě mnohem horší než jsme vůbec předpokládali. Navíc že situace je fakticky neřešitelná, protože vzhledem k věku není pejsek schopen velmi náročné operace odstranění celých obou uši (vnější a vnitřní část), kterou by potřeboval. Léčit šel pouze vnější zánět, nikoliv vnitřní. Vybaveni tedy pytlem léků jsme vyrazili zpět domů. 

Druhý den už byl Albík lepší, ulevilo se mu, užíval si nás i pohodlného bydlení. Bohužel hned následující den se jeho zdravotní stav rapidně zhoršil, přestaly zabírat i silné léky proti bolesti. Albus byl neklidný, neuvěřitelně bolavý, dezorientovaný a báli jsme se, že si ublíží, protože bolest zjevně překročila veškerou únosnou mez a pejsek z ní začal doslova šílet. V ten moment bohužel už nebyla žádná jiná cesta, než ho nechat odejít. 

Jeho výraz po provedení eutanazie mluvil za vše, usmíval se, konečně skončila obrovská bolest, kterou zapříčinili jeho nezodpovědní zlí majitelé, kterým se nechtělo mu prostě vykapávat uši a v průběhu měsíců se zánět stal natolik extrémním, že mu ukončil předčasně život. 

Bylo mu 14 let, krom uší však byl zdravý a mohl být s námi ještě roky nebýt původních majitelů. Takto to byl pouze hezký prodloužený víkend.  

Pomozte nám, prosím, udělat dalším pejskům s podobným osudem o chlup lepší důchod. Jen díky vašim příspěvkům můžeme všem členům našeho psího důchoďáku dopřát to nejlepší - nezbytně nutnou veterinární péči a kvalitní stravu.