Pomozme Tobíkovi

Tobík se narodil jako zdravý chlapeček už tenkrát přišel na svět jako velký bojovník, který měl přes 4kg. Byl nejhodnější miminko. Od narození spal celou noc a sotva plakal. Byl pořád vysmáté a spokojené dítě. Nebyl vůbec nemocný kromě rýmy a neštovic, které ještě stihl těsně před nemocí chytit. V říjnu 2015 z ničeho nic horečky. Od rána jsem do něho nemohla dostat jídlo, pití a už vůbec léky, které hned vyzvracel. Odpoledne jsem zastihla ještě v ordinaci naši dětskou doktorku, která se přikláněla k nějaké viróze, ale do večera žádná změna. Bylo to horší a horší, tak jsme v noci jeli na pohotovost do Havířova. Tam jsme leželi skoro týden a Tobík pořád nejedl ani nepil a stále měl teploty. Pořád brali krev a říkali, že je to nejspíš infekce po neštovicích. O víkendu, když už jsme měli jet domů, za námi najednou přiběhli lékaři a řekli nám, že musíme rychle odjet rychlou do FN Ostrava. V Ostravě kolem nás začalo kroužit plno lékařů a já ubrečená, pořád nevěděla, co se to děje. Po té jsem viděla na oddělení děti bez vlasů a nechápala jsem, co tam děláme, že se asi spletli. Dělali nám různá vyšetření jako kostní dřeň atd...Jediné co se mi honilo v hlavě byla leukémie. Pak nás poslali na ultrazvuk a tam doktor říká: "Tak je to nádor". Já byla v šoku "Co??" Doktor se na mě podíval: "Vám ještě nikdo nic neřekl?" a já, že ne až teď vy. Doktor mi to udělil jako bych byla už se vším seznámena. Bohužel každý kolem už měl podezření jen já pořád nevěděla, o co jde. Večer nás poslali na magnet. Byla jsem na nervy nejen z výsledků, ale i z toho že mého chlapečka v 17ti měsících budou uspávat. To jsem ještě netušila, kolik takových uspávání nás za ty roky čeká. Takže výsledky? Zhoubný nádor. Nic víc vám neřeknem. Teď vás rychle trasportujeme do Brna. Tam jsou specialisté a řeknou vám více. S igelitkou v ruce, v teplácích a papučích, někdy v noci, jsme přistávali na střeše nemocnice v Brně, kde nás čekalo spousta lékařů. Teprve potom začalo peklo. Připravovali mě na to, co nás čeká pár následujících dnů, týdnů, měsíců, které se nakonec protáhly na roky. Tobík úspěšně zvládl chemoterapie, operaci, ozařování, transplantaci i udržovací léčbu. Kontroly a přešetření se prodlužovaly a byli jsme zase více doma než v nemocnici. Bylo to těžké a hlavně psychicky náročné. Já si představovala mateřskou jinak a taktéž Tobiho dětství. Vrátili jsme se do běžného života, jako jiné rodiny, bez omezování. Tobik do školky, já do práce. Pak se nám narodila holčička a po necelých dvou letech v prosinci 2018 přišel zlom. Na přešetření velký šok. Nádor se vrátil na dvě místa a je více agresivní. Nikdo neví co nás čeká, a zda léčba bude úspěšná jako první. Tak jedeme vše od začátku. Tobik má nyní skoro 5 let opustil školku a já svou půl roční holčičku, kterou hlídá přítel na půl se sousedkou. Takže je to pro nás mnohem náročnější. Rodina to taky nese mnohem hůř než poprvé. Tobik se stále ptá proč tady musí být, proč nemá vlasy, proč mu dávají tolik léků, ze kterých je mu zle. Pořád mi opakuje, že chce jít domů. Že mu je smutno po sestřičce a taťkovi. Druhou léčbu snáší mnohem hůř, jelikož to tělo dostalo už poprvé velký záhul. Teď jsme pořád v nemocnici a když jsme doma nemůžeme nikam chodit a návštěvy musíme omezit. Čeká nás velké přešetření, kde se dozvíme, jakou budeme mít léčbu dál a zda máme nějakou šanci na vyléčení. Děkujeme za podporu, budeme rádi za jakoukoliv pomoc!